MELOUNY – OSVĚŽÍ A SKVĚLE CHUTNAJÍ

0

Posted by Lucasinka | Posted in Zelenina | Posted on 28-07-2011

Blíží se období horkých letních dnů a v tomto období nás skvěle osvěží melouny. Navíc obsahují cenné látky a jejich konzumuce je i velmi zdravá. Meloun je vlastně tykvová zelenina, se kterou ovšem zacházíme jako s ovocem. Svůj název získala a řečtiny, kde znamená „velké jablko“. Ovšem původ melounů sahá až do jižní Afriky a odsud se dostal přes Orient az k nám do Evropy. V současné době se nejvíce pěstují především v zemích jako je Řecko, Španělsko, Turecko a ostatní země kolem Středozemního moře.

Melouny jsou velmi zdravé a obsahují velké množství minerálů a vitamínů a to především vitamín C. Dužina obsahuje četné biolátky a beta-karoten, který se přeměňuje na vitamin A a tím stimuluje lidské geny a také inteligenci. Navíc karoten váže volné radikály v těle a podporuje obnovu a regeneraci tělesných buňěk. Také chrání sliznice a imunitní systém. Pokud jej kombinujeme s vitamínem C, dokáže posílit tkáně a má vliv na vývoj zdravé pokožky. Je známo (ovšem né prokázáno), že osoby, které konzumují melouny méně často onemocní rakovinou či srdečními chorobami. Melouny obsahují vysoký podíl vitamínu B6, který napomáhá zpracování bílkovin v těle. Dále i vitamín B3, který je potřebný pro dýchání buněk a kyselinu listovou. Obsahují také minerální látky a to především železo, který má vliv na mozek a nervy, mangan, který má vliv na sexuální výkonnosti a sodík. Protože obsahují více vody, jsou velmi močopudné a mají skvělý vliv na nejrůznější poruchy ledvin či močového ústrojí.

Zralost melounů lze poznat nejen hmatem, ale i sluchem. Vezmeme meloun mezi dlaně a stlačíme ho. Zralé melouny vydávají vrzavý zvuk. Pokud na meloun ještě poklepeme a vydává dutý zvuk, měl by meloun být v tom nejlepším stavu.

Všechny typy melounů je nejvhodnější konzumovat mírně vychlazené. Můžeme ho jíst samotný a nebo ho můžeme přidat do nejrůznějších ovocných či zeleninových salátů a náplní. Meloun se dá kombinovat s čerstvou mátou nebo se sýrem či syrovou zeleninou. Semena jsou výborným zdrojem vlákniny a pokud je nemáte rádi přímo v melounu, je možné je opražit se solí a podávat jako chuťovku.

V současné době je na našich trzích k dispozici hned několik druhů melounů a proto si ty známé i méně známé odrůdy trochu přestavíme.

Charentainský meloun

Tato odrůda má kulovitý tvar, který je lehce zploštělý na obou koncích stopký a květu. Váží zhruba jeden až dva kilogramy a jeho kůrá je hladká, světlezelená s tmavšími podélnými pruhy. Dužina je sladká, aromatická a chutí se přirovnává k ananasu či papaye. Má intenzivní a dráždivou vůni a barva je tmavě meruňková. Z této zajímavé dužiny je možné připravit pyré, použít jej k přípravě zmrzliny nebo do v kombinaci s jiným ovocem jako lahodný a osvěžující dezert. Nevýhodou těchto melounů je však mimořádná choulostivost a nesnášenlivost pro dlouhé skladování a dalekou přepravu.

Galia meloun

Tento meloun je již o něco známější a je jednou z variant síťovaných. Jeho kůra je žlutavá se zelenavým nádechem a jemným žilkováním u stopky a květu. Dužina se podobá medovému melounu a je nazelenalá až bílá. Chutí i celým svým rázem připomíná nektarinky a když jej podáme mírně vychlazený, lehce se rozplyne na jazyku. Dobře vyzrálé plody jsou velmi šťavnaté a pokud koupíme ne zcela vyzrálý plod, můžeme jej nechat několik dní při pokojové teplotě dozrát.

Medový meloun

Jeho tvar může připomínat fotbalový míč a kůra má zářivě žlutou barvu. Povrch může být zcela hladký, žebrovaný nebo zbrázněný. Některé plody, především ty, které pocházejí z Izraele, Jižní Ameriky či Afriky, jsou však skoro bílé se zelenavým nádechem. Dužina má velice sladkou a aromatickou chuť a je zbarvena do jemné zelené barvy. Používá se především jako předkrm a jeho vlastní chuť lze zdůraznit čerstvě mletým pepřem. Ovšem můžeme si připravit i úzasnou studenou polévku – stačí jen rozmixovat dužinu a naředit bílým vínem.

Kantalupský meloun

Tato odrůda melounů má poměrně malé plody, které váží kolem jednoho kilogramu. Vyznačují se kůrou, která je  poseta výrazně síťovitovou kresbou. Jeho chuť je výrazně sladká a může připomínat mango. Můžeme jej použít k přípravě zmrzliny či sorbetu, ale nejchutnější je bez dalších úprav.

Tendral

Tento typ melounů je příbuzný Medovému a plody jsou podbné rugbyovému míči. Má tmavozelenou podélně zbrázděnou pevnou kůru, která plod skvěle chrání před možným vyschnutím. Váží jeden az dva kilogramy a lze jej i několik dní skladovat. Jeho tužší dužina má máslovou barvu a chuťově se velmi podobá medovému melounu, ovšem skoro vůbec nevoní.

Vauclusijský meloun

Jedná se ovou variantu kantalupského melounu, který vyšlechtili v jihofrancouzském kraji Vaucluse. Od jiných druhů se liší delší dobou skladovatelnosti a je—li uložen v chladírně, nevykazuje ani po dvanáctidenním skladování žádné vnitřní ani vnější změny a delší skladování nijakn nepůsobí ani na chuťových vlastnostech. Plod kryje hladká světlezelená kůra s podélnými tmavými žebry. Po rozkrojení má meloun oranžovou barvu a vyznačuje se vysokou cukernatostí.

Vodní meloun

Tento druh melounů je u nás nejznámější. Jeho plody jsou kulovité a u některých odrůd mírně protáhlé. Jeho kůra je tlustá, hladká a má tmavě modrozelenou nebo žlutozelenou barvu s nepravidelnými podélnými proužky. Dorůstají až 15 kilogramů, ovšem nejvhodnější váha je do 5 kil. Dužina je křehká, svěží s nepříliš sladkou chutí a nepatrným aroma. Má jasně červenou barvu, ale může se stát, že dužina může mít světležlutou až bílou barvu. Semena jsou černě zbarvená. Obsahuje až 91% vody díky čemuž snadno zahání žízeň. Sto gramů dužiny obsahuje jen mezi 19-33 kcal. Tento meloun se hodí jako dezert, ale i jako předkrm.

ČERVENÁ ŘEPA

0

Posted by Lucasinka | Posted in Zelenina | Posted on 20-10-2010

Červená řepa je známá již tisíce let a záznamy o jejím používání jsou staré přinejmenším 3000 let. Pěstovala se již za dob starých Římanů, kde byla využívána nejen kvůli své charakteristické chuti ale především kvůli léčebným účinkům. Ve Starověkém Římě jedli převážně její listy a kořen byl využíván jen ke zdravotním účelům. Z červené řepy se dá i v dnešní době upotřebit cokoliv. Mladé listy se upravují jako špenát nebo se přidat do polévek či salátů, bulvu lze využít mnoha způsoby.

Tato zelenina patří téměř bezkonkurenčně mezi nejefektivnější přírodní zdroje křemíku, který je nazýván také „minerálem krásy“. Křemík je totiž nesmírně důležitý pro tvorbu a pevnost vazivových tkání a kostí, elasticitu a zdraví cévních stěn. V neposlední řadě podporuje pružnost a mladý vzhled pokožky, pevné vlasy a nehty. Také podporuje regeneraci celého organismu a proto je i nazýván „zpomalovačem stárnutí“. Pravidelnou konzumací červené řepy je možné jeho hladinu přirozeně doplnit. Další velmi důležitou a bohatě zastoupenou látkou je kyselina listová, která je nepostradatelná pro plodnost žen a zdravý vývoj plodu. Díky kyselině listové budeme mít silnější srdce a celý kardiovaskulární systém. Navíc stimuluje obnovu a růst tkání jako jsou vazy, svaly, kůže, nehty a vlasy a neméně důležitý je pro okysličování buněk. Vyšší hladinu kyseliny listové najdeme v červené řepě za syrova a tepelnou úpravou se částečně ničí. Kombinace vysokého obsahu křemíku a kyseliny listové dělá z řepy snad nejlevnější a běžně dostupnou omlazovací kúru, kterou si můžeme dopřád. Pokud bychom červenou řepu zařadily do našeho jídelníčku pravidelně, zhruba 3-4 krát do měsíce, uděláme pro své zdraví, krásu a dlouhověkost to nejlepší.

Červená řepa samozřejmě neobsahuje pouze křemík a kyselinu listovou, ale také mnoho dalších prospěšných látek. Z minerálních látek je hojně zastoupen draslík a železo, ale také hořčík, vápník, zinek, jód a měď. Z vitaminů obsahuje červená řepa vitaminy C, E a betakaroten. Obsahuje také organické kyseliny a to kyselinu jablečnou, vinnou, šťavelovou a citrónovou a také barviva jako je betanin, který červené řepě dodává její typické zbarvení a po její konzumaci způsobuje neškodné zbarvení moči do červena. Červená řepa je také bohatá na vlákninu, která čistí střeva od jedovatých usazenin.

Červené řepě se přisuzují léčivé účinky na trávení a mimo jiné podporuje produkci trávících šťáv v žaludku a činnost žlučníku a jater. Šťáva z ní se doporučuje jako prevence a také součást léčby rakovinného bujení, stejně tak i pri rekonvalescenci po její léčbě. V těchto případech se doporučují i 3 menší sklenky šťávy během dne a v přípradě prevence postačí 1 sklenička nejméně jednou či dvakrát týdně. Pití šťávy z červené řepy se také doporučuje jako doplněk pro celkové posílení imunitního systému.

Za syrova můžeme řepu přidávat do zeleninových salátů. Buď ji nakrájíme na tenké plátky nebo ji můžeme nastrouhat. Výborný a velmi zdravý salát vznikne kombinací strouhané řepy, zelí, křenu a jablka, kterou můžeme doplnit třeba vařeným bramborem a různými zálivkami. Také ji můžeme doplnit nějakým výrazným sýrem. Červenou řepu můžeme také vařit, péct či nakládat. Pokud se rozhodneme pro vaření, oloupeme řepu až po uvaření a pk ji lehce zakápneme citrónem, aby neztmavla. Takto připravenou řepu můžeme použít jako přílohu k hlavním chodpům nebo také do salátů a polévek. Snadno připravíme také pečenou řepu, která překvapí svou chutí. Stačí celé řepy důkladně omýt, zabalit pevně do alobalu a péct asy 2 hodiny při vyšší teplotě. Po vyndání sice řepy vypadají jako bramory, které se pečou v ohni, ale nenechme se zmást prvotním vzhledem. Pokud takto připravenou řepu oloupeme, pokrájíme na tenčí plátky a přelijeme olivovým olejem či vinným octem. Takto připravená řepa vás dostane svou sladkou a příjemně kouřovou chutí. Pokud budeme chtít červenou řepu konzervovat, můžeme ji naložit samotnou nebo s různou kořenovou zeleninou jako je například křen či celer. Také výborně chutná v kombinaci se zelím, květákem a mladou kukuřicí.

Červenou řepů můžeme pěstovat doma nebo si ji koupit v obchodě, kde si můžeme vybrat řepu sterilovanou nebo i čerstvou. Je vždy lepší, když si koupíte řepu čerstvou, protože poté si ji můžeme upravit podle svých chutí. Pokud řepu chcete využít syrovou, je lepši kupovat bulvy menší, které jsou šťavnatější a chuťově výraznější. Pro pečení a do polévek mohou být bulvy větší. Pokud se vám červená řepa zprotivila v dětském období, kdy ji né příliš chutně připravovali ve školních jídelnách, zkuste jí dát další šanci a budete více než příjemně překvapeni.


ŠPENÁT – ZELENÁ PRO VAŠE ZDRAVÍ

0

Posted by Lucasinka | Posted in Zelenina | Posted on 28-09-2010

Špenát pochází z oblasti Blízkého východu a centrální Asie. Zde se mu říkalo „aspanach“ a na polích bychom jej našli počátkem našeho letopočtu. Do Španělska se první sazeničky a semínka špenátu dostala kolem roku 1100, ale pěstování ve větší míře se rozšířilo až ve 14 století. Koncem 20.let minulého století se ze špenátu stala doslova kultovní záležitost a to způsobil kreslený hrdina Pepek námořník, kterému po špenátu narostly svaly a měl obrovskou sílu. Ne nadarmo se již v dávných dobách špenátu říkalo „král mezi zeleninou“.

Špenát není náročný na pěstování. Vyžaduje dobře hnojenou a mírně zásaditou půdu s přiměřenou zálivkou. Je možné jej sázet kdykoliv během roku a pokud chceme sklízet v létě, je potřeba zasadit rostlinky na jaře. Podle odrůdy vyrůstá špenát za 37-70 dní a lístky se musí trhat ještě před rozkvětem, aby se zachovaly všechny potřebné vitaminy a minerály.

Špenát obsahuje širokou škálu živin, ale mezi nejvýznamější patří množství vitaminů A, E a K. Také obsah vápníku, fosforu a draslíku není nezanedbatelný. Špenát je velmi chudý na tuk a to i díky tomu, že jej z 90% tvoří voda. Naopak je poměrně bohatý na bílkoviny. Najdeme v něm také velké množství luteinu a kyseliny listové, která částečně zabraňuje našemu organismu ve střebávání vápníku a železa. Abychom vstřebávání podpořili, doporučuje se spolu se špenátem konzumovat i potraviny bohaté na vitamin C. Dlouho se věřilo, že špenát je velice bohatý zdroj železa. Za tuto nepřesnost může vědec E.von Wolf, který v roce 1870 chybně posunul desetinnou čárku a tím zdesetinásobil obsah tohoto kovu v listech špenátu. Na tuto chybu se přišlo v roce 1937, ale i přesto se v mnohých publikacích uváděly nesprávné údaje až do 80.let. Špenát však obsahuje jen 3 mg železa a přitom doporučená denní dávka u dospělych je 15 mg a u těhotných žen je ještě zvýšena.

Špenát je možné koupit buď mražený nebo i čerstvý a to během celého roku. Pokud se rozhodnete pro nákup čerstvého špenátu, je potřeba obezřetně vybírat listy. Kvalitní listy musí mít tmavě zelnou barvu bez náznaku žloutnutí a nesmí být ovadlé. Vhodné je kupovat čerstvý špenát v igelitových fóliích. Tento špenát brzy ztrácí ze svého zdravého bohatství a nižší teploty nebo chlad mohou tento proces zastavit. Proto jsou celoročně k dispozici špenátové protlaky, ale i mažený krájený špenát nebo celé listy.

V kuchyni má špenát široké uplatnění a můžeme jej použít jako hlavní přísadu do salátů, na obložené chleby, jako přílohu či součást těsta, případně jako náplň. Vynikajícím, rychlým a levným jídlem jsou například brambory se špenátem, které můžeme i zapéct nebo špenát smíchaný s těstovinami a sýrem. Pamatujme, že čerstvý špenát vařením zmenší svůj objem a to až na desetinu. Nejšetrnější příprava je vaření v páře, kdy se zachová nejvíce důležitých živin. Díky školním jídelnám není tento druh zeleniny na předních místech v žebříčku vyhledávaných potravin a značná část lidí si díky nepovedeným úpravách výpěstovala ke špenátu odpor. Ovšem je možné špenát do jídla šikovně ukrýt a tou nejlepší fintou jsou různé zapékané pokrmy nebo zeleninové nákypy. Zkuste dát špenátu další šanci, aby si napravil reputaci a připravte ho třeba jako náplň do palačinek nebo z čerstvých lístů připravit zdravý salát.

OKRA (IBIŠEK JEDLÝ)

0

Posted by Lucasinka | Posted in Zelenina | Posted on 21-09-2010

Jedná se o teplomilnou rostlinou původem z Indie či z Afriky. Známá byla již ve 2.tisícilení před naším letopočtem v Egyptě. Pěstuje se především v tropických a subropických oblastech.

Ibišek jedlý (Okra) má velké dlanité listy s pěti nepravidelnými cípy. Rostlina je oboupohlavní s krásně žlutými květy s výrazným „okem“, které vyrůstají v úžlabí listů. Plod je kuželovitá, podélně brázditá tobolka, která dorůstá od 6 do 20 cm. Plody neboli tobolky se sklízejí mladé zhruba 5 den po odkvětu. Jsou velmi křehké, slizovité, asi 5 – 6 cm dlouhé. Jsou porostlé jemnými chloupky a v některých zemích bývalé jugoslávie se suší nebo konzervují. Naopak v USA se zamrazují. V České republice okra spolehlivě plodí pouze pod fóliovými kryty nebo ve vinorodých oblastech.

Ibišek jedlý – Okra obsahuje velké množství látek, které jsou příznivé na zažívací trakt. Sklizené tobolky mají malou energetickou hodnotu a i proto jsou velmi vhodné pro různé redukční diety. Pro kuchyňské využití jsou vhodné mladé tobolky, které jsou křehké a jemné, a uvnitř musí zůstat slizovité a bez semen. Obsahuje zhruba 3% bílkovin, 7% tuků a asi 1% minerálních látek, z čehož je až 30% vitaminu C. Okra obsahuje také draslík a vápník.

Velmi mladé tobolky se mohou jíst i čerstvé v různých salátek nebo se studenými omáčkami. Můžeme je ale také sušit, zamrazovat nebo konzervovat v různých nálevech. Pokud se rozhodneme okru smažit, je potřeba nejprve odříznout špičky a stonky a takto připravené tobolky asi 10 minut povařit v osolené vodě. Pak je necháme okapat a před smažením je dobře osušíme. Abychom předešli převaření nebo zeslizovatění tobolek, doporučuje se přidat trochu citronové šťávy. Tato zelenina je známá především v indické a turecké kuchyni, kde z ní připravují polévky nebo různé dušené a zapékané přílohy. V Indii se z ní připravuje například zeleninové jídlo bhindi, bhagee a je přílohou ke kari. Nedoporučuje se okru vařit v železných, mosazných nebo měděných pávních, protože pak ztrácí barvu.

BRAMBORY – NEPOSTRADATELNÁ ZELENINA

0

Posted by Lucasinka | Posted in Zelenina | Posted on 16-09-2010

Brambory jsou pro nás již natolik běžné a nepostradatelné, že si bez nich už skoro ani nedovedeme představit, co bychom bez nich dělali. Jedná se o hlízy, které rostou v zemi a jejich nadzemná část bývá až půl metru vysoký. Kvetou jemnými fialovými nebo bílými kvítky.

Brambory pocházejí z Bolívie, Peru a Chile. Dnešní potomci Inků původem z Peru mají pro brambory více než 1 000 různých jmen. Do Evropy je dovezli Španělé, kteří je přivezli ukázat svému králi a ten je rozdal jako dar dalším panovníkům v Evropě. Původně byly pěstovány jako okrasná rostlina v botanických zahradách a až později se začaly prodávat na různých trzích jako cizokrajná lahůdka a neznámá pochoutka. Nejdříve je lidé jedli jen při výjimečných příležitostech a to jen na sladko sypané cukrem a skořicí. Český název „brambory“ byl vlastně zkomolením Braniborska, ze kterého se k nám bulvy dostaly. Od té chvíle jsou velmi oblíbené a staly se jednou z nejdůležitejší suroviny pro stravování chudiny.

Brambory se dělí na několik skupin podle chuti, konzistence a dobou konzumní zralosti. Velmi rané brambory se u nás sklízejí již začátkem června a díky své jemné chuti jsou opravdovou pochoutkou. Mají také dobré konzumní vlastnosti, ale nejsou vhodné k dlouhodobému skladování, protože obsahují málo škrobu a rychle ztrácejí vodu. Středně rané nebo-li polorané druhy se sklízí od července do září a v kuchyni mají všestranné použití. Připravují se z nich polévky, saláty nebo hranolky. Můžeme z nich připravit také knedlíky nebo kaše. Tento druh je vhodnější ke skladování. Pozdní brambory se sklízí od září do října a jsou učeny především k dlouhodobému zimnámu uskladnění. Brambory vhodné ke skladování je potřeba uložit na suchém, vzdušném místě ve tmě a chladu. Předejdeme tak hnilobě i předčasného vyklíčení. I u nás existují méně známé druhy brambor jako jsou třeba batáty nebo sladké či španělské brambory, které jsou k dostání jen zřídka a málokdo ví, jak a k čemu je použít.

V syrovém stavu brambory obsahují více než 75% vody, asi 20% sacharidů a přibližně 2,1% hodnotné bílkoviny. Jsou bohaté na draslík, který činí 60% veškerého obsahu minerálních látek. Jsou také velice bohaté na vitaminy a to především na C, E, K a B. Dále obsahují hojivou látku alantoin, což je látka, která urychluje regenerační procesy v organismu. Nejnovější výzkumy zjistily, že alantoin zvyšuje tvorbu neutrofilních leukocytů, které se podílejí na obraně proti různým bakteriálním infekcím a pohlcují cizorodé látky. Podílí se na tvorbě tkaniva, které po zlomenině spoluje úlomky kostí. Kromě alantoinu najdeme v bramborách také kyselinu pantotenovou, listovou, vápník, síru, fosfor, hořčík a v menším množství také sodík, mangan, zinek, měď, jód, železo, nikl a selen.

Díky vysokému obsahu draslíku prospívají brambory nervovým buňkám a udržují tonus svalů. Pomáhají při únavě, snižují krevní tlak a díky alantoinu napomíhají při hojení zlomeni a mají výborné regenerační účinky. Brambory posilují srdce, krevní oběh, svaly a tkáně, pomáhají odstraňovat zácpu a povzbuzují tvorbu hormonů. Dokážou také regulovat v těle hospodaření s vodou a vytvářejí kostní tkáň. Díky vysokému obsahu škrobu jsou lehce stravitelné a podporují trávení. Hlavně na sebe vážou cholesteroly LDL. Jedna z velkých a zažitých pověr o bramborách je ta, že se po nich tloustne. Ovšem opak je pravdou, protože brambory neobsahují žádné tuky.

Mnoho účinných látek se nachází ve slupce a proto bychom se měli snažit jíst brambory i se slupkou (samozřejmě jen tehdy, pokud to kvalita brambor dovolí). Jsou vhodné pro různé pokrmy. Můžeme je smažit, opékat, dělat z nich různé nákypy, bramboráky, hranolky, péct je nebo z je připravit na loupačku. Bramborovou kaši můžeme obměnit přidáním nakrájeného pórku, osmažené cibulky nebo třeba sušených rajčat. Jsou výborné pro přípravu polévek, knedlíků, noků, kroket nebo placek. Jsou vhodné jako samostatný pokrm nebo je můžeme přidat do gulášů, omáček a jiných těst. Nejideálnější úprava brambor je vaření v páře. Příliš se nedoporučuje vařit brambory ve vodě, protože tím se mnoho výživných látek vylouhuje do vody. Pokud tedy takto brambory připravujeme, vodu z vaření nevyléváme, ale použíme jí třeba na přípravu polévky nebo ji jemně osolenou vypijeme a tím do sebe dostaneme všechny látky a minerály. Také ji můžeme přidat do relaxační koupele a alespoň 20 minut v ní zůstat. Voda z vaření brambor je kupodivu také vhodná k mytí nádobí, které se i bez použití saponátu budou krásně lesknout.

Před nákupem brambor bychom měli vědět, co z koupených brambor budeme chtít připravit a podle toho koupíme typ a množství brambor.  Při nákupu dáváme pozor na to, aby kvalita odpovídala ceně a na hlízách by neměla být nalepená hlína, nesmějí být nahnilé, naklíčené ani mechanicky poškozené. Zelené brambory naznačují hroší kvalitu a pokud se rozhodneme koupit brambory v sáčku, dáme pozor na to, aby každé balení obsahovalo informace o kvalitě, druhu, varném typu a váze. Pro správně upravené brambory a pokrmy z nich je velmi důležitý správně zvolený varný typ. Přílohové brambory jsou menší a jsou vhodné jako příloha, pro přípravu hranolek, ale také do polévek nebo gulášů. Salátové brambory je vhodné vařit ve slupce a velikostně jsou mírně větší než přílohové brambory. Jsou vhodné do bramborových salátů. Brambory na pyré jsou vhodné pro přípravu kaše, knedlíků nebo bramborového těsta. Jsou větší a pro přípravu bramborového těsta je vhodnější je uvařit ve slupce. Méně známé jsou sladké brambory Batáty, které mají narůžovělou barvu a dovážejí se z USA.  Jsou delikátní přílohou k masitým jídlům a konzumují se i se slupkou. Pokud se opečou, mírně osolí a potřou máslem nebo zakysanou smetanou, stanou se nasládlé plátky výtečnou lahůdkou. Dalším méně známým typem jsou pozdní brambory s červenou slupkou. Tyto brambory mají trvalou kvalitu, pevné a nerozvářivé hlízy a specifickou chuť. Jsou vhodné pro vaření ve slupce, ale i loupané a používají se na saláty nebo přílohy. Z Francie se na náš trh dovážejí brambory s fialovou barvou, která se neztrácí ani varem. Chutí se neliší od běžných žlutých brambor a používají se na kaši, hranolky, saláty nebo lupínky.

A pár rad a triků na závěr. Pokud chceme z bramborového těsta vytvarovat noky, krokety nebo knelíky, je vhodné vložit těsto před vařením na chvíli do ledničky. Těsto je pak tužší, nelepí se. Pokud vaříme knedlíky a nechceme mít jejich povrch oslizlý, nasypeme do vody trochu mouky a dokončujeme je při nižší teplotě. Pokud strouhané syrové brambory zalijeme ihned mlékem, nezmodrají a pokud jsou příliš vodnaté, část vody slijeme. Brambory na přípravu bramborového salátu je dobré vařit ve vodě s trochou octa, protože pak neztmavnou a nerozvaří se. Nevaříme je úplně doměkka, ale necháme je jen dojít v páře.

DÝNĚ – ZNAMENÍ PODZIMU

0

Posted by Lucasinka | Posted in Zelenina | Posted on 15-09-2010

Dýně je lidový název nejčastěji pro tykev turek (dýně obecná) nebo tykev velkoplodou (dýně velkoplodá). Jedná se o jedloletou popínavou rostlinu, která pochází z Latinské Ameriky. Do Evropy se dostala kolem 15.století spolu se španělskými kolumbovskými výpravami.

Plody dýně (bobule) mají různé tvary a zabarvení. Z 90% obsahuje vodu a důležité minerální látky jako je železo, hořčík, draslík a sodík. Obsahuje také alfa a beta karoten. Látky, které dýně obsahuje jsou velice prospěšné pro náš organismus, zlepšují trávení a snižují množství nežádoucích látek v těle. Velice pozitivně působí i na náš nervový systém. Zpracovává se nejen dužina, která je měkká, ale také semena, která se dají usušit a výborně chutnají pražená.

Mezi nejrozšířenější druh dýně patří Hokaido, která na rozdíl od klasické dýně nenarůstá do gigantických rozměrů a mívá v průměru kolem 10-30 centimetrů. Také její zpracování je mnohem příjemnější. Má oranžovou, zelenou nebo žíhanou barvu s příjemně aromatickou dužinou. Obsahuje provitamin A, vitaminy C, B, bílkoviny, sacharidy, vlákninu, vápník, hořčík a také železo. V semínkách dýně Hokaido je velice prospěšný zinek.

Další známým a lahodným druhem je máslová dýně. Ta má tvar hrušky a příjemně sladkou chuť. Dužina má světle oranžovou barvu a to především díky vysokému obsahu beta-karotenu, tedy provitaminu, který má prokázané antioxidační a protizánětlivé účinky. Tato dýně je vhodná k zaváření, nakládání, ale je možné z ní upéct i sladké sušenky nebo koláče.

Dýně se obecně dá použít jak čerstvá do různých salátů, tak i tepelně zpracovaná. Dýni můžeme zavařovat do kompotů, podávat jí jako přílohu, samostatné jídlo ale také dezert. Výborná a sytá je například dýňová polévka, plátky dýní můžeme obalit jako řízek a usmažit nebo kousky dýně dusit s rýží. Skvěle chutná v kombinaci s tymiánem a česnekem a to především při pečení. Je také možné ji za syrova nastrouhat a přidat do těsta na buchty nebo muffiny. Ale je možné z ní péct i dorty jak na slano tak i na sladko. Plody se dají dlouhodobě skladovat na chladnějším místě jako je lednice nebo sklep a můžeme je pokrájet a uchovat v mrazáku. Při zpracování se nemusí vůbec loupat, protože přesto že je slupka velice tvrdá, při veření nebo pečení brzy změkne. Dýně se jen umyje, rozkrojí a vydlabou se semínka.

Spousta lidí nechává dýni uschnout jako dekoraci, ale to je věčná škoda. Je to totiž mimořádně chutná a přitom levná surovina. Díky barvě dužiny i barva polévky dokáže zahrát v deštivých podzimních dnech. Dýně Hokaido nebo Máslová dýně určitě stojí za vyzkoušení.

CIBULE

0

Posted by Lucasinka | Posted in Zelenina | Posted on 13-09-2010

Bez cibule si dnes málokterý kuchař umí představit vaření. Je známo, že cibuli využívali již Egyptští faraonové. Při stavbě pyramid krmili chlebo-cibulovými buchtami své otroky a výsledek jejich práce můžeme obdivovat dodnes. Do Evropy cibuli rozšířili pravděpodobně Římané, kteří věřili, že cibule nosí sílu a odvahu. Ovšem odkud přesně pochází není známo. Lidstvo cibule provází více než pět tisíc let a pravděpodobně přišla ze středo-západní Asie, kde rostla jako divoká rostlina. Všimli si jí staří Sumeřané, začali ji pěstovat a tak z planého druhu Allium oschaninii vznikla Alium cepa, nebo-li cibule kuchyňská, čímž se stala jednou z prvních kulturních rostlin.

Cibule i česnek jsou vlastně také jedovaté rostliny, ale naštěstí ne pro nás. Obsahuje totiž allicin, což je látka, která působí jako přírodní antibiotikum. V našem těle pak zabraňuje množení mikroorganismů a tím výrazně usnadňuje práci imunitnímu systému. Obsahuje spoustu zdraví prospěšných látek jako je železo, zinek, hořčík, fosfor, draslík, sodík, vápník, měď, síru a dokonce i trochu jódu. Také kyselina listová a vitaminy C, E, B jsou v cibuli hojně zastoupeny.

Nejznámější recept prospěný zdraví je cibulová šťáva s cukrem či medem, který se používá proti kašli. Stejně jako cibulový čaj se používala už ve středověku, kde se s ní pokoušeli léčit mor. Odtud víme i to, že cibule pomáhá proti střevním parazitům. Na rýmu a zánětlivá onemocnění nosních dutin zase platí vdechování výparů z nakrájené čerstvé cibule. Rovněž zlepšuje chuť k jídlu a také trávení, protože stimuluje tvorbu trávicích enzymů a žluče. Lidové léčitelství ji užívá ke snížení krevního tlaku, posílení srdeční činnosti a pročištění krve. Protože má antibakteriální účinky, zbavuje i od nepříjemného svědění po bodnutí hmyzem, bradavic a jiných kožních onemocnění. Nejúčinnější je samozřejmě syrová, tepelnou úpravou ztrácí na síle. Užívání cibule v rozumném množství je celkem bezpečné a obejde se bez vedlejších účinků, ale je možné se cibulí také předávkovat. Někteří lidé mohou na cibuli reagovat přecitlivěle. Při krájení se porušují buňky, které reagují na sulfonovou kyselinu, která přechází na dráždivý plyn. Ten, když se dostane do očí, naváže se na nervová vlákna na rohovce a způsobí slzení. O cibuli existuje velké množství studií zda má preventivní účinek proti rakovině žaludku, tlustého střeva a prostaty.

Známe několik druhů cibule:

Cibule kuchyňská – má okrově žlutou slupku a její ostrá chuť zůstává i po přípravě. Je vhodná do polévek, omáček i dušených pokrmů. Pokud ji vaříme ve vývaru neoloupanou, polévka získá krásně žlutavou barvu. Tato cibule tvoří většinu světové produkce a je velice vhodná k uskladnění.

Sladká cibule – říká se jí také španělská a je velmi oblíbená v Americe a Španělsku. Nejlepší je zapékaná a plněná. Často se z ní dělají kolečka, která se smaží a je výbornou přílohou – stačí ji jen trošku podusit na víně s bylinkami.

Červená cibule – je velice známí také jako italská nebo nachová a má kulatý či podlouhlý tvar. Je jemně nasládlá a proto je vhodná do salátů. Vařením bledne a nejlepší použití je za syrova. Výborná je naložená v osoleném octě s bylinkami a používá se ve studené kuchyni.

Šalotka – má velice jemnou chuť a vůni, která je podobná česneku. Patří mezi nejlepší druhy cibule. Jsou nepostradatelné při výrobě omáček a to zejména ve francouzské kuchyni. Nakládají se do vinného octa a získaná šťáva se používá jako dresing.

Jarní cibulky –  jsou podlouhlé se zelenou natí a úzkou bílou cibulkou. Výborně se hodí do salátů a opékaných směsí, polévek a pomazánek. V kuchyni může nahradit pórek.

Cibulky k nakládání – se sklízí velmi malé, mají tenkou papírovou slupku a velice špatně se loupe. Proto se ještě před loupáním namáčí do horké vody, kde slupka změkne. Nakládají se do různých směsí octů a olejů a také se dají využít jako příloha nebo jako vložka do polévek.

OKURKA – PRO KRÁSU A ZDRAVÍ

0

Posted by Lucasinka | Posted in Zelenina | Posted on 10-09-2010

Okurky patří k oblíbenému občerstvení. Osvěžující vlastnosti uvítáme především v teplých dnech a proto jsou salátové okurky ideálním druhem pokrmu do horkých dnů.

Okurky pocházejí ze severní části východní Indie a jejich pěstování bylo známo již před 3000 lety a to především v Indii a Egyptě. V Evropě se velkoplodé okurky objevily nejdříve ve starověkém Řecky asi v 5.století před n.l. Tehdejší okurky chutnaly hořce a okurky, jaké známe dnes se v Evropě začaly pěstovat až 16. a 17. století. Jsou známy dva druhy okurek. Jednak okurka dlouhá, štíhlá s hladkou slupkou, kterou nazýváme salátovou. Ty druhé bývají silnější, s bradavičnatou slupkou a nikdy se nenechávají dorůst a známeje je jako nakládačky. U tohoto druhy jsou vyhledávanější drobnější plody, které nakládáme.

Dužina okurek se skládá z 95% z vody, 2,5% cukru a minerálů. Obsahuje především vitaminy C, B1 a B2 a cenné jsou i obsažené bílkoviny, které pročišťují, povzbuzují ledviny, omezují buněčné bujení a působí hojivě na pokožku. Vymačkaní šťáva posiluje pružnost vlasů a vazivových tkání. Plátky okurek se často doporučují přikládat na pleť a oči, protože pročišťuje pleť, zklidňuje záněty a otoky očí. Okurky mají velmi nízkou energetickou a výživnou hodnotu. Ve 100 gramech je pouze kolem 14 kalorií (64kJ) a proto se hodí do jídelníčku lidí, kteří si hlídají hmotnost, ale také pro diabetiky. Ovšem pokud okurky důkladně nerozkoušeme, můžeme se setkat i s jejich mírně nadýmavými účinky. Okurkám by se měli vyhýbat pacienti s onemocněním žlučníku, se střevními a žaludečními problémy a především lidé trpící průjmy, protože působí mírně projímavě.

Okurky jsou k dostání po celý rok a dají se pojídat jak syrové tak i vařené. Například v Indii je okurka součístí osvěžujícího jogurtu, ve Skandinávii je oblíbený okurkový salát s kysanou smetanou, Francouzi zdobí okurky osolenou šlehačkou a v Řecku se z nich připravuje tzatziky s jogurtem a utřeným česnekem. Okurku je možné solit, přidávat do polévek, omáček i salátů. Pokud nastrouhanou okurku osolíme, pustí mnoho vody, kterou můžeme slít před přidáním dresingu. Okurky jsou výtečné také na různých obložených chlebíčcích

Při nákupu bychom měli sledovat pevnost plodu a to především špiček, protože na těch se nejdříve projevují vady. Okurky je možné uchovávat v chladničce, kde vydrží zhruba týden.  K loupání, škrábání a krájení okurky používáme jen ostré škrabky a nože z nerezavějící oceli. I stuhadla by měla být z nerezu a tak zamezíme styku okurky s těžkými kovy, které pomáhají okysličování. Okurku krájíme těsně před konečnou úpravou, protože oloupané a rozkrájené plody trpí vzdušným kyslíkem a tím odchází k velkým ztrátám vitaminu C.

Chceme-li si vyrobit domácí masku z okurky, stačí ji jemně nastrouhat do kysané smetany a touto směsí si očistíme obličej od zimního chladu. Pokud dáme dva chladivé plátky a unavené oči, budeme hned vidět jasněji. K pročišťování organismu se doporučuje také pití okurkové šťávy.

KOŘENOVÁ ZELENINA

0

Posted by Lucasinka | Posted in Zelenina | Posted on 13-08-2010

MRKEV

Jedná se o jednoletou až dvouletou rostlinu, která pochází z jižní Asie, z oblasti Afghánistánu, Íránu a Pákistánu. Do Evropy se dostala okolo 12.století.

Mrkev obsahuje provitamin A, karoten, vitamíny B,C,E,H, kyselinu listovou, křemičitou, pektinové látky a silice a z důležitých prvků především draslík, sodík, vápník, hořčík, fosfor, síru, mangan, železo, měď a zinek. Pektin, který mrkev obsahuje, na sebe váže až 80 procent těžkých kovů v těle a vylučuje je z organismu. Proto by lidé, kteří žijí a pracují v průmyslových zónách měli jíst mrkev 4-5x týdně. V lidovém léčitelství se mrkev využívá proti nervozitě, astmatu, kožním onemocněním, při onemocnění jater, žloutenkách a střevních zánětech. Také je využívaná při rakovině plic a slinicky břišní. Mrkev zvyšuje odolnost organismu, pomáhá při zácpách, posiluje srdce a cévy, prospívá těhotným ženám, podporuje vývoj a růst u dětí a zlepšuje vidění, především šeroslepost. Přispívá i k hezké pleti, vlasům a nehtům a urychluje hojení ran.

Mrkev je možné jíst syrovnou, vcelku, nebo nasekanou či nastrouhanou do salátů. Je také možné ji tepelně upravit do polévek, omáček, můžeme jí vařit, dusit nebo péct. Výborná je také štáva z mrkve. Vařená mrkev se doporučuje jako součást jídla obsahující tuk, protože tělo pak dokáže vstřebat víc než 25 procent beta-karotenu.

Žlutá mrkev

PETRŽEL

Petržel používaly a znaly již antické národy, které ji uznávaly jako symbol radosti a slávy. Do celé Evropy ji rozšířil císař Karel Veliký. Je známo několik druhů. Některé se pěstují pro kořen, jiné pro nať. Petržel můžeme používat jako koření, zeleninu při vaření nebo jako léčivo a to v čerstvém i sušeném stavu.

Petržel obsahuje velký obsah vitamínu, ale také karoten, flavonoidy a léčivé silice, které dráždí ledviny a působí močopudně. Nedoporučuje se však petržel jíst ve velkém množství, protože může vyvolávat pocity opojení, bolesti hlavy a překrvení sliznic trávícího traktu. To je důvod, proč v konzumaci této zeleniny měli omezit těhotné ženy. Petržel obsahuje také dobře a rychle stravitelné stopové prvky a minerály. Jedná se především o železo, měď, hořčík a draslík. Doporučuje se při běžných trávicích potížích, včetně zácpy, nadýmání, nevolnosti po jídle, působí protizánětlivě a má procisťující vliv na ledviny a močové cesty. Sušená petržel je v lidovém léčitelství používána při zánětech prostaty, menstruačních poruchách a při zažívacích potížích. I proto je součástí urologických čajů. Petržel je považována za účinné afrodiziakum a odvar z petrželové natě působí jako vlasové tonikum, které dokáže oživit mastné a nepěkné vlasy.

I petržel je možné jíst syrovou. Čerstvý a jemně nastrouhaný kořen je výborný ve směsích zeleninových salátů a skvělá je kombinace s celerem, mrkvi, cibulí a citronovou štávou. Petržel můžeme marinovat, péct, grilovat nebo ji použít pro přípravu zeleninových omáček nebo polévek. Sušená i čerstvá petrželová nať je vhodná k dochucení ryb, brambor nebo masa.

CELER

Celer je dvouletá rostlina, která má dlouhou vegetační dobu. Pochází z jižní Evropy a již římané jej používali k okořenění pokrmů. Od nepaměti je zařazován mezi nejpůsobivější afrodiziaka. Celer je oblíbený především ve střední Evropě. V Itálii, Francii, Španělsku a USA je však skoro neznámý a pěstuje se tam především celer řapíkatý.

Celer obsahuje vitamíny skupiny B a protože obsahuje všechny vitamíny této skupiny ve vyváženém množství, je zdrojem tzv. B-komplexu. Dále obsahuje vitamíny A,C,E a kyselinu listovou. V celeru najdeme také minerální látky a to především draslík, hořčík, chrom, sodík, vápník, železo, zinek, mangan, selen, nikl a jód.

Jednou z nejcennějších vlastností syrového celeru je, že obsahuje mimořádně vysoké procento aktivního organického sodíku, který udržuje v rozpustné formě vápník. Množství sodíku je 2x vyšší než vápníku, což je příznivé především pro ty, kteří celý život jedí koncentrované škroby jako je bílé pečivo a rýže, bílý cukr apod. Biologicky aktivní sodík za přítomnosti hořčíku a dalších látek dokáže rozpustit a odplavit nánosy neorganického vápníku, který velmi zatěžuje ledviny, napomáhá vzniku artritydy, cukrovky, hemeroidů a ledvinových kamenů. Celer je cenným lékem na nejrůznější nervové choroby a stavy včetně depresí. Upravuje hormonální systém a narušenou rovnováhu pohlavních hormonů. Rychle upravuje překyselení, migrény, pálení žáhy, některé ekzémy, osteoporózu a nespavost. Pro diabetiky se doporučuje především celerová šťáva.

Celer je nejideálnější používat syrový a dá se použít do různých pomazánek a salátů. Ovšem připravují se z něj také polévky, omáčky, je možné jej sterilovat, zapékat nebo obalit jako řízek.


TYPY A DRUHY SALÁTŮ

0

Posted by Lucasinka | Posted in Zelenina | Posted on 12-08-2010

Salát má dva významné léčebné účinky. První je díky antioxidantům, např. karotenoidu a druhý ochranný díky luteinu. Pokud do své stravy zařadíte saláty, uděláte hodně pro své zdraví. Saláty totiž snižují riziko kardiovaskulárních chorob a zřejmě mají i protirakovinné účinky. Všechny hořké druhy salátů povzbuzují funkce jater a usnadňují trávení. Saláty jsou většinou nejlepší v syrovém stavu a jsou tak skvělým zdrojem kyseliny listové a vitamínů řady B, které se při vyšších teplotách znehodnocují. Saláty obsahují i vitamín E a minerální látky, především draslík, vápník, hořčík a železo.

Mezi nejznámější druhy patří:

Baby salát – je vyšlechtěný římský salát, který získal znacnou oblibu. Má podstatně menší listy než ledový salát a je mnohem chutnější
Salát Castel Franco – je to velmi krásná rostlina, zbarvená různými odstíny od růžové po zelenou. Pochází z Itálie, kde se nazývá také rosé. Je chuťově bohatý a lahodný.
Endivie – pěstují se po dobu dvou let a vyznačuje se světlými kompaktními kadeřavými listy hořké chuti. Endivie je bohatým zdrojem flavonoidů a je chutná jak syrová v salátech, tak i ve vařených, zapékaných nebo gratinovaných pokrmech.
Eskariol – salát příbuzný s endiví, který má hořkou příchuť.
Frisée – jedná se o kadeřavý kultivar endivie se štíhlými, pěkně tvarovanými lístky hořké chuti. Stejně jako endivie byl vyšlechtěn z čekanky.
Hlávkový salát – tento salát je bohatý na betakaroten a lutein.
Listový salát – jedná se o kultivar hlávkového salátu, který lze sklízet postupne.
Ledový salát – stejně jako salát listový je i tento kultivarem hlávkového salát. Křupavé listy jsou pevně srostlé a vyznačují se dlouhou trvanlivostí.
Lollo rosso – tento kultivar hlávkového salátu se vyznačuje nahořklými, červenohnědými křupavými a poněkud ztluštělými listy.
Polníček – salát je velmi křehký s drobnými lístky a ořechovou příchutí. Prodává se v malých svazeččích s asi 3-5 cm dlouhými lístky.
Římský salát – má dlouhé velké a křupavé listý a je součástí oblíbeneho salátu Ceasar.
Čekanka Rossi – barvou i konzistencí připomíná malé hlávky červeného zelí. Má dekorativní hořké listý, které jsou vhodné do míchaných salátů.
Roketa – má skvělou, trochu kořeněnou příchuť. V poslední době si získává velkou oblibu. V Evropě se pěstovala již od středověku. Je velmi nenáročná na pěstování a proto je vhodná i pro balkonové truhlíky. Je poměrně odolná vůči chladu.

Mangold – tento salát existuje v mnoha barevných variantách. Je příbuzný s červenou i cukrovou řepou. Je nenáročný na pěstování a je bohatý na vitamíny C a E, karoteny, kyselinu listovou, hořčík a železo. Mangold je otužilá rostlina, kterou můžeme sklízet i v listopadu. Mladé listy jsou vhodné do salátů, starší se připravují jako špenát a stonky se používají do polévek nebo zapékaných pokrmů.
Řapíkatý celer – jedná se o středomořskou kulturní rostrlinu užívanou jako lék i potrava. Ve srovnání s příbuzným bulvovým celerem má jemnější chuť. Celer má močopudné účinky a obsahuje vysoké dávky draslíku a flavonoidů.

Špenát – je příbuzný s červenou řepou. Je velmi bohatý na živiny, především na karoten, kyselinu listovou, vitaminy B, C, E, vápník, draslík, hořčík, železo a antioxidant lutein. Obsahuje také kyselinu šťavelovou. Hodí se do většiny pokrmů. Můžeme ho osmahnout s česnekem, použít do polévek, do dušených a zapékaných pokrmů. Mladé lístky špenátu jsou vhodné do salátů