BAOBAB – potravina budoucnosti

0

Posted by Lucasinka | Posted in Ostatní | Posted on 24-08-2016

Baobab prášek je získáván z dužiny plodů afrického stromu Baobab a přímo překypuje nutričními látkami. Díky jejich množství se považuje za jednu z potravin budoucnosti. Schne přirozene uvnitř tvrdé slupky plodů a jednoduchým prosíváním se z ní získává světlý prášek, který má jemně citrusovou chuť.

Prášek z baobabu je velmi účinný antioxidant. Je 2x účinější než brusinky či granátové jablko a 3x vyšší než borůvky. Obsahuje také dostatečné množství vlákniny a proto je ve stravě důležitý pro optimální fungování zažívacího traktu a pro udržení nízké hladiny cholesterolu. Vlákniny obsahuje daleko více než ostatní ovoce a to včetně jablek, broskví, meruňěk a banánů (v sušeném stavu). Navíc převážná část vlákniny je u baobabu tvořena pektinem, který hraje významnou roli ve snižování hladiny cholesterolu. Také se u pektinu hovoří o jeho prebiotických účincích a tedy pozitivnímu vlivu na střevní bakterie.

Baobab obsahuje také velké množství vápníku a to v daleko využitelnějsí podobně než živočišné zroje. Ve srovnání s tzv “superfruits” vykazuje beobab v případě vápníku také daleko vyšší hodnoty.

Jak je známo, hořčík je potřeba pro dobré fungování metabolismu, funkci svalů, pevnost kostí a zubů. Hodnoty hořčíku v baobabu jsou znatelně vyšší než v banánech či meruňkách a rovněž významně převyšuje ostatní druhy ovoce v případě železa.

Pokud se vás “chytne” kdejaký bacil, určitě sáhněte po prášku z baobabu. Obsahuje totiž vysoké množství vitamínu C – ve 100g prášku najdeme 107 mg vitamínu C (DDD je 60mg), což je více než např. V zelí /49mg), pomerančích (50 mg), černém rybízu (80mg), brokolici či kiwi (oboje 90mg).

Pro zachování přínosu baobabového prášku k udržení zdraví je 1 čajová lžička. Při zvýšené zátěže organismu, jako je stres, nemoc, intenzivní fyzický či psychický výkon, je vhodně dávku zvýšit na 2 čajové lžičky. Prášek je možné uplatnit ve všech raw receptech a je skvělou složkou smoothies, různých koláčků, dipů, pudinků, dressingů, muffinů, salátů či zmrzliny.


Navíc – získávání prášků z baobabu je ekologické a etické! Obchod s baobabem má vliv na život těch nejchudších lidí v odlehlých částech Jižní Afriky. Z hlediska dlouhodové udržitelnosti je důležité, že místní lidé si těchto stromů, stejně jako práce, kterou díky sběru získají, velmi váží a to vede k větší péči a ochraně těchto stromů. V procesu sběru a výroby se využívají ty nejosvědčenější metody šetrně obhospodařovaných lesů tak, aby produkce byla možná v dlouhodobém horizontu.

Zdroje: www.lifefood.cz, Wikipedia, www.rehabilitace.info, www.celostnimedicina.cz

CHIA SEMÍNKA – ZNÁTE?

0

Posted by Lucasinka | Posted in Ostatní | Posted on 23-08-2014

Už jste slyšeli o Chia semínkách? V poslední době jako by se s informacemi o jejich blahodarných účincích a doporučením, proč je začít konzumovat, roztrhnul pytel. Dlouho jsem odolávala a říkala jsem si, že je to zajisté jen reklamní tah. Ale jako správná zvědavá ženská jsem po nějaké době neodolala a jeden malý balíček si koupila a vyzkoušela. A výsledek? Naprostá nadšenost1 Ihned jsem si začala zjisťovat více informací o prospěšnosti těchto černých nebo světlých semínek. O to, co všechno jsem zjistila bych se teď ráda podělila na následujících pár řádcích.

Chia semínka původně pocházejí z Latinské a Střední Ameriky a jedná se o drobná semínka šalvěje hispánské. V historii patřila tato semínka především k hlavním potravinám bájných Aztéků, kteří vynikali výbornou fyzickou kondicí a zdravím.

V minulosti se od dnešního způsobu konzumace Chia semínek přiliš nelišila. Indiáni jedli semínka samotná, v nápojích, umletá na prášek nebo jako směs s různými obilninami. Někteří semínka užívali jako medicínu a dokonce si jich vážili natolik, že je používali k uctívání bohů.

Pokud hledáte vydatný zdroj mnoha proteinů, sacharidů, mastných kyselin, antioxidantů a celého spektra potřebných prvků, jsou Chia semínka právě pro vás jako stvořená. Navíc mají ohromné hydrofilní vlastnosti, což znamená, že dokáží navázat tolik vody, že svůj objem zvětší až 12krát. Díky tomu je tělo zevnitř skvěle hydratované a to má příznivý vliv při jakoukoliv fyzické zátěži. Tato semínka obsahují kvalitní sacharidy a také tuky. Omega3 mastné kyseliny, které obsahují, příznivě působí na kardiovaskulární systém. Jsou vydatným zdrojem vápníku, antioxidantů, železa, zinku, fosforu, magnesia a dalších důležitých živin. Hydrofilní vlastnosti semínek umožňují vytvořit jemný a lehce stravitelný gel, který v těle významně snižuje hladinu krevního cukru. Proto jsou Chia semínka oblíbená i u diabetiků. Tím, že prodlužují proces přeměny zkonzumovaných cukrů na glukózu nedojde k náhlému zvýšení krevního cukru a samozřejmě také náhlému snížení krevního cukru. Snížení má za následek vyvolání pocitu hladu. Pravidelným užíváním Chia semínek předejdete podle mnoha odborníků celé řadě onemocnění. Uvádí se, že postačí 2-3 lžíce semínek denně plus dodržování zásad racionální stravy.

Chia semínka je možné také použít při pečení jako náhražku vajec při pečení sladkých moučníků, ale i slaných chlebů, housek apod. Pokud ráno pijete citronovou vodu, zkuste do ní přidat chia semínka a uvidíte, jak svému tělu prospějete. Osobně mám velmi ráda tzv. Chia pudinky, což jsou vlastně jen chia semínka smíchaná s jakoukouliv tekutinou (ochucené mléka, džusy, rozmixované ovoce…) a nechaná přes noc „nabobtnat“. Dají se přidávat do salátů, dresingů, je možné si díky nim udělat zdravý džem..prostě fantazii se meze nekladou a jejich použití je více než všestranné.

Jablkový chia džem

Chia parfait

Smoothie se světlými chia semínky

VÁNOČNÍ JÍDELNÍČEK NAŠICH PRABABIČEK

0

Posted by Lucasinka | Posted in Ostatní | Posted on 08-12-2013

Karamely

Bylo to snad nejoblíbenější cukroví v 19.století, které zdobilo stůl i stromek. Na pánvi nebo kastrůlku se rozpustilo asi 30dkg cukru a zkaramelizovalo se do hněda. Potom se k němu přidaly 2dcl silné zrnkové kávy, mléko nebo smetana, tlučená vanilka a asi 9dkg másla. Na mírném ohni a za stálého míchání se hmota nechala zhoustnout. Potom se vylila na máslem vymaštěný plech a nožem se naznačily rýhy, podle nichž se po úplném ztuhnutí hotové karamely ulamovaly a balily do barevných papírků.

Kutelky

Hospodyňky je připravovaly z vánočkového těsta. Tvarovaly z něj malé buchtičky a bochánky, které se plnily mákem a pekly v předehřáté troubě. Před podáváním se kutelky polévaly horkým mlékem, v chudších domácnostech horkou vodou oslazenou medem. Sypaly se strouhaným perníkem, skořicí s cukrem nebo pracharandou (tlučené žížaly z hrušek). Kutelky stejně jako pracharanda z našich domácností zmizely po druhé světové válce. V Polsku se však obdoba kutelek připravuje o každých Vánocích dodnes.

Medové certle

Oblíbená dětská vánoční pochoutka se připravovala z medu a ořechů. Několik lžic medu se rozvařilo ve smaltovaném kastrůlku, chvíli se nechalo škvařit, a když med začal vonět jako přeškvařené máslo, odstavil se a zamíchaly se do něj kousky vlašských nebo lískových ořechů. Lžičkou namočenou ve vodě se rychle tuhnoucí hmota nabírala a lila do papírových košíčků poskládaných na plechu. Když certle ztuhly, podávaly se v košíčcích nebo se balily do pestrých papírků.

Švetskový salám

Rozvařené štvestkové křížaly nebo 35 dkg švestkových povidel se smíchalo s 25 dkg cukru sa tlučenou vanilkou, přidalo se kandované ovoce a mandle podle chuti, hmota se důkladně promíchala. Potom se vyválela do tvaru salámu, posypala cukrem a takto zabalila do pergamenového papíru. Takto připravený salám se dal do chladu a když ztuhl, krájel se jako jeho příbuzný připravovaný z masa a koření.

Zázvorky

Zázvorky se rychle rozšířily z městských kuchyní do vesnických chalup ve druhé polovině 19.století a staly se jedním z nejoblíbenějších vánočních cukroví. Těsto se připravovalo z 25 dkg moučkového cukru, dvou vajec, jednoho dkg zázvoru, špetky amonia a 30 dkg polohrubé mouky. Z tenké placky se vykrajovaly nejrůznější tvary, které se rozložily na povoskovaný plech a asi tři hodiny se sušily. Potom se pekly v mírně vyhřáté troubě. Vždy se připravovaly alespoň týden před Vánocemi, protože bylo potřeba je nechat několik dní rozležet, by změkly.

Pučálka

V dřívějších dobách patřil v české kuchyni k nejoblíbenějším pokrmům hrách. Obliba hrachu v českých zemích byla natolik známá, že se často stávala terčem posměchu cizinců, přivykajících domorodé kuchyni. Ještě v 15. století se na hostinách jako poslední chod podával hrách. Jednou z nejstarších úprav hrachu je bezpochyby pučálka. Tento kdysi velmi oblíbený pokrm patříval v pohanských dobách mezi obřadní jídla, připravovaná z celých zrn a podávána o zimním a letním slunovratu. Po vítězství křesťanství se pučálka podávala i o nejdůležitějším svátku křesťanského roku, o Velikonocích, jako pražmo velikonoční. Nesměla ale chybět ani na vánočním stole. O Vánocích a o Velikonocích pučálku v Praze prodávaly v Kotnicích tzv. baby pučálnice. Hrachovou pochoutku pražily nejdříve na přenosných kotlících, později na kamínkách. Během 19. století však baby pučálnice vytlačily z městských ulic babky kaštanářky, nabízející cizokrajnější pamlsek – dovážené pečené jedlé kaštany. Pučálka byla dříve jídlem i pochoutkou. Celý neloupaný hrách se namočil do slané vody a nechal několik hodin stát, aby změkl a nabobtnal. Potom se dal na misku, prkénko nebo tác a na teplém místě se nechal dva až tři dny klíčit. Po vyklíčení (vypučení-odtud jméno pokrmu) se upražil na omastku, většinou sádle, a podával slazený medem, cukrem, nebo osolený a opepřený. Upražit se mohl i na sucho. Pučálka se mola ale jíst i za syrova.

Muzika

Muzika, tradiční vánoční pokrm, upadl dnes téměř v zapomnění. Ještě na počátku 20. století nechyběla na žádném vánočním jídelníčku a podávala se jako dezert. Připravovala se z kousků sušených švestek, jablek, hrušek nebo meruněk, které se rozvařily se skořicí, badyánem, hřebíčkem, vanilkou a kouskem citronové kůry. Převařená směs se prolisovala přes cedník nebo kousek čistého plátýnka, přidala se lžíce švestkových povidel, hrozinky, vlašské ořechy nebo loupané mandle a nastrouhaný perník. Vše se mírně povařilo na mírném ohni, dochutilo cukrem nebo medem a několika kapičkami rumu. Muzika se podával horká, na předem ohřátých, nejlépe dřevěných miskách.

Hubník

V Podkrkonoších nesměl na vánočním stole nikdy chybtě hubník, který chutnal výborně teplý i za studena. K přípravě hubníku je zapotřebí trocha pečiva (například 6 rohlíků), asi 6 dkg sušených hub, 6 dkg trhaných krupek, špetka soli a pepře, 2 vejce, česnek, cibule, sádlo a asi ¼ litru mléka. Houby se do měkka uvařily a nakrájely na malé kousky. Mezitím se pečivo, někdy i starší, pokrájelo na kostičky a zalilo mlékem. Rozmočené se rozmíchalo na kaši, do níž se přidaly vařené sekané krupky nebo krupice, houby, sůl, koření, zpěněná cibulka a vejce, a vše se opatrně rozmíchalo na řídké těsto. Hmota se omastila sádlem a vlila na dobře vymaštěný, horký pekáč. Hubník se pekl tak dlouho, dokud se na něm neobjevila zlatá, křupavá kůrčička.

Jahelník

Jahelník je jedním z nejstarších vánočních obřadních jídel. Původně se na stole objevoval jako jeden z magických pokrmů o slavnosti zimního slunovratu. Jáhly se nejdříve spařily horkou vodou, potom se k nim přidaly sušené vypeckované švestky, na dílky nakrájená jablka a trocha sádla. Jahelník se solil, ale v některých oblastech dávali přednost sladké úpravě. Směs jáhel a ovoce se důkladně promíchala, dala se do sádlem vymaštěného pekáčku (nejlépe prý chutnala z litinového nebo kameninového) a pekla se v troubě nebo peci. Někdy, když se šetřilo omastkem, se jáhly v pekáčku jen zalily mlékem.

Kuba

Kroupový kuba nesmí ani dnes chybět v mnoha našich domácnostech na vánočním stole. Od pohanských dob patřil k obřadním jídlům připravovaným z celých zrn, která měla podle lidové víry magickou moc zajistit v novém roce bohatou úrodu. Stejnou úlohu přiřkla lidová magie jahelníku a pučálce. Nejznámějším vánočním kubou je kuba houbový, tzv. černý kuba. Do uvařených, horkých krup se zamíchaly na sádle udušené sušené houby (nejlépe hřiby modráky, dávající pokrmu charakteristické černé zabarvení), sůl, trochu pepře, někdy i majoránka a hlavně spousta česneku. V některých krajích se přidávala i vepřová krev. Dobře promíchaná směs se dala na vymaštěný plech a zapekla v troubě. Na Moravě se připravoval černý kuba nejen z hub a česneku, ale i z uzeného masa, které bylo uzením černé, a nakládaných kyselých švestek. Švestky se upravovaly stejně jako kyselé okurky a k tučným jídlům našich babiček chutnaly opravdu báječně.

Zdroj web www.popovice.cz

Power Food – SPIRULINA

0

Posted by Lucasinka | Posted in Ostatní | Posted on 25-08-2013

Jedná se o modro zelenou řasu. Spirulina je jedna z prvních forem života, která přibližně před 3,6 miliony lety začala vypouštět kyslík, čímž pomalu vytvářela dnešní atmosféru. Vyskytuje se v močálech, sladko i slano vodních stojatých vodách, ale nejvíce se jí daří tropických teplých mořích.

Spirulina je výjimečnou potravinou a úžasným zdrojem koncentrovaných, netoxických a lehce vstřebatelných živin. Je vysoce přínosnou náhradou za proteinové prášky. Bílkoviny ve Spirulině obsahují všech 8 základních aminokyselin, což z ní činí kompletní bílkovinu. Dále obsahuje vitamíny A, B1, B2, B6, B12, E, a K. Navíc dodává minerály, stopové prvky, buněčné soli, rostlinné živiny a enzymy, stejně jako vysoké množství chlorofylu a dalších prospěšných barviv. Spirulina je ze 65% kompletní bílkovina, což jí dělá největším zdrojem bílkovin na světě. Pro srovnání sojové boby jsou bílkovinou ze 34%, syrové maso z 27%. Spirulina se suší za nízkých teplot s aktivními enzymy, čímž se maximalizuje využitelnost bílkovin oproti zahřívaným bílkovinám.

Spirulina  se používa jako nutřiční zdroj energie, zvyšuje množství laktobacilů ve střevech, stabilizuje cukrovku a snižuje chuť k jídlu. Její používání pomůže od bolestí kloubů a posiluje imunitní systém. Také stimuluje lymfatický systém a novotvorbu krevních elementů. Snižuje projevy alergií, má dobrý vliv při kardiovaskulárním onemocnění a je vhodná pro lidi s vysokým cholesterolem, protože snižuje hladinu LDL cholesterolu, kdežto hladiny HDL cholesterolu, který je žádoucí, zůstává nezměněn. Její užívání má příznivý vliv při redukcích hmotnosti, vysokém krevním tlaku, astmatu, onemocnění ledvin a poškození jater. Složky, které spirulina obsahuje, zpomalují stárnutí kůže a udržuje pokožku zdravou. Pomáhá při léčbě zánětlivých onemocnění v dutině ústní, při léčbě nedostatku zinku a prokazatelně má antivirové účinky, například při oparech, spalničkách, příušnicích a chřipce typu A. Využívá se i při léčbě rakoviny, kde je vhodná zejména při léčbě chemoterapií. Během těhotenství a kojení zvyšuje hladinu vitaminu A a proto je v tomto období výborná z nutričního hlediska. Spirulinu mohou užívat jak sportovci, tak i senioři.

Obecné složení ve 100g

Bílkoviny – 53000 – 68000 mg,  Sacharidy - 17000 – 25000 mg, Tuk - 4000 – 6000 mg, Minerální látky - 8000 – 13000 mg

Vitaminy

Betakaroten (provit. A) – 225 mg ,  Vitamin E – 1,5 mg, Vitamin B1 - 2,5 mg,  Vitamin B2 -3,7 mg, Vitamin B3 - 15 mg, Vitamin B5 - 0,2 mg,     Vitamin B6 - 0,5 mg, Vitamin B12 - 0,07 mg, Kyselina listová -0,2 mg, Biotin -0,04 mg

Minerální látky

Draslík – 1900 mg, Sodík – 1400 mg, Fosfor - 1000 mg, Hořčík - 767 mg, Vápník – 467 mg, Železo - 50 mg, Mangan – 3,2 mg, Zinek – 2,7 mg, Měď - 0,7 mg, Selenium – 0,03 mg

Pigmenty

Karotenoidy – 400 mg, Chlorofyl -800 mg, Fykocianin - 12000 mg

Esenciaální aminokyseliny

Fenylalanin – 2600 mg, Histidin – 1500 mg, Isoleucin – 3300 mg, Leucin – 4900 mg, Lyzin – 2600 mg, Methionin - 1300 mg, Threonin – 2800 mg, Tryptofan – 900 mg, Valin – 3700 mg

Neesenciální aminokyseliny

Kyselina asparagová - 7300 mg, Kyselina glutaminová - 8400 mg, Alanin – 4700 mg, Arginin – 4800 mg, Cystin - 600 mg, Glycin – 3200 mg, Prolin – 2500 mg, Serin – 2700 mg, Tyrosin – 2400 mg

Esenciální mastné kyseliny

Kyselina linoleová – 1100 mg, Kyselina gamalinoleová - 1000 mg

Neesenciální mastné kyseliny

Kyselina palmitová - 2000 mg, Kyselina palmitolejová – 200 mg

zdroje www.andesspirulina.cz,  www.vitalvibe.eu

JEDLÉ KAŠTANY – VOŇAVÁ DOBROTA

0

Posted by Lucasinka | Posted in Ostatní | Posted on 14-11-2010

Využití kaštanů v kuchyni má mnoha letou tradici. Již před mnoha tisíci lety si na nich pochutnávali pralidé. Do Evropy se kaštany dostaly z Malé Asie a v antických kronikách se traduje, že právě díky tomuto plodu přežila vyhladovělá řecká armáda tažení do Asie ve 4.století před naším letopočtem. V Čechách se kaštany začaly pěstovat až ve 13.století a jedlá varianta si velice rychle získala své příznivce. Plody se totiž snadno uskladňují a tak měly kaštany pro nejchudší obyvatele v omezeném zimním jídelníčku své důležité místo.


Kaštany však rozhodně nejsou jídlem pouze pro chudé. Jejich výbornou nasládlou chuť si oblíbili především Francouzi, kteří si nevystačí pouze s praženými kaštany, ale z rozemletých plodů vyrábějí pyré, omáčky či polévky. Ve Francii má kaštan své  nezastupitelné místo také v cukrářství, kde je velice oblíbená kaštanová mouka, která je součástí legendárního nugátu Marron Glacé.

Jedlé kaštany jsou velice zdravé a protože neobsahují žádnou fruktózu ani glukózu, jsou vhodnou pochoutkou také pro diabetiky. Stejně tak jsou vhodné pro bezlepkovou dietu. Za zmínku také stojí skvělé účinky jedlých kaštanů na žaludek, žíly, mozek, srdce a dokonce i revma. Obsahují minimum tuku, ale dost velké množství škrobu. Jsou také zásobárnou minerálních látek a to zejména sodíku, hořčíku, vápníku, železa, draslíku, fosforu a chloru. Ve značném množství jsou zastoupeny také vitamin C a E, karoteny a vitaminy B1, B2a B6. Báby kořenářky dříve využívaly jedlé kaštany jako osvědčený prostředek proti kašli. Látky, které jsou v kaštanech obsaženy, navíc mohou pomoci při poruchách krvetvorby, respiračních, jaterních a kardiovaskulárních onemocněních. Pokud někdo bojuje s nadváhou a i přesto rád mlsá oříšky, může jejich mlsání nahradit právě jedlými kaštany. Obsahují sice poměrně hodně cukru, ale téměř žádný tuk. Zatímco hrst kešu oříšků má v sobě přibližně 15 gramů tuku, stejně množství kaštanů obsahuje pouze 1 gram tuku.

V obchodech s delikatesami se občas dá narazit na mražené loupané italské kaštany nebo na francouzské kaštanové konzervy. Ty mívají nasládlou či kořenitou příchuť. Při výběru nekonzervovaných kaštanů je potřeba si dát pozor, aby byly vybírány pouze čerstvé lesklé plody bez děr. Ty nejlepší kousky by měly být v poměru ke své velikosti relativně těžké a pokud kaštanem zatřesete, neměl by být slyšet dutý zvuk. Při nákupu je tedy potřeba kaštany dobře prohlédnout, aby nebyly plesnivé. Koupené jedlé kaštany rozložte v teplé místnosti, protože před uskladněním musí dobře oschnout. Když zcela vyschnou, můžete je nasypat třeba do zavařovacích sklenic a prosipat je vrstvou jemného písku. Takto uchované vydrží v chladnější místnosti i půl roku. Pokud však máte na kaštany chuť dříve, postačí je dát do lednice, kde vydrží zhruba jeden měsíc.

Sychravé a mrazivé počasí je typické pro vůni pečených kaštanů linoucí se z trhů. Tuto dobrotu si můžeme připravit i doma. Příprava není nijak složitá. Kaštany důkladně omyjeme a jejich plochou stranu nařízneme do písmene X. Naříznuté plody vložíme do pekáčku a pečeme na 220 stupňů asi 30-40 minut. Při pečení je několikrát prohrábneme, aby se nepřipralovaly. Upečený kaštan má mít stále tmavohnědou barvu a neměly by být černé.  Hotové kaštany oloupejte jakmile přestanou pálit, protože jakmile zcela vychladnou, slupku už z nich nedostanete.

NEJEN Z PŠENIČNÉ MOUKY SE DÁ PÉCT A VAŘIT

0

Posted by Lucasinka | Posted in Ostatní | Posted on 30-08-2010

Pšeničná mouka je nejpoužívanější moukou v české kuchyni. V poslední době se rozšiřuje i používání jiné mouky, kde základem není pšenice, ale jiné obilí nebo jiné surovin. Tyto změny vedou ke zdravější výživě, změnám ve stravovacích zvycích a také ke změně v doposud používaných receptech. Protože nabícka je v dnešní době široká, představíme si na následujících řádcích známější i méně známé druhy.

Mouky z obilovin

Základní surovinou jsou zrna. Zde se jedná především o mouku žitnou, kukuřičnou, ovesnou a pohankovanou. K těmto moukám přidáváme ještě špaldovou mouku, ačkoliv se vlastně jedná o mouku pšeničnou.

Žitná mouka – od pšeničné se rozezná již podle barvy. Není zcela bílá, ala má našedlý nádech. Tato mouka se hodí především k přípravě chleba nebo drobnějšího pečiva pečeného z chlebového těsta. Pečeme je buď pouze z žitné mouky, nebo je možné ji smísit i s pšeničnou moukou, která zvyšuje objem upečeného těsta. Ze žitné mouky se kdysi pekly i perníky, ale pro domácí perníčky je zvykem používat většinou jen mouku pšeničnou, případně směs těchto dvou mouk.

Kukuřičná mouka – používání této mouky není příliš rozšířeno, ale je možné ji vyzkoušet do směsí na pečivo a na pečení různých slaných i sladkých placek nebo lívanců. Tato mouka se však nehodí pro těsta na moučníky.

Ovesná mouka – se zřejmě samostatně ani neprodává. Nahrazují ji ovesné vločky, které můžeme využít do slaných i sladkých moučníků, na vaření kaší, do palačinek, lívanců a nákypů. Vločky můžeme rozmixovat nebo rozemlít a použít je jako ovesnou mouku, kterou pak přidáme do směsí na chléb, pečivo nebo s ní zahušťujeme polévky či omáčky.

Pohanková mouka – má poměrně vysoký obsah bílkovin a minerálnách látek. Na pečení se využívá především na vlastní domácí pečivo. Z pohankové mouky můžeme připravovat těsta na různé smažené lívanečky, palačinky nebo jiné placky a to jak slané tak i sladké. Dříve se z pohankové mouky vařila především kaše, kterou je možné podávat jako samostatné jídlo nebo přílohi. Z této kaše se dají připravovat různé zapékané nákypy.

Špaldová mouka – se mele ze staršího a kdysi hojně pěstovaného druhu pšenice – špaldy. Ta postupně ustoupila výnosnějším odrůdám. Nyní se tato mouka vrací na trh a podle moderní medicíny má pozitivní účinky na imunitní systém. Je možné ji koupit většinou jen v obchodech se zdravou výživou a použití je zcela stejné jako u mouky pšeničné.

Luštěninové mouky

Mezi luštěninovéh mouky patří především mouka sójová a cizrnová.

Sójová mouka – je vyráběná z pražených sójových bobů. Pro samostatné pečení se nepoužává, ale výjimku mohou tvořit některé diety. V omezeném množství se přidává do pšeničné mouky nebo jiných moučných směsí, protože obsahem bílkovin zvyšuje výživovou hodnotu pečiva nebo jiného moučného jídla. Pokud je ovšem sójové mouky příliš, je pečení o něco těžší.

Cizrnová mouka – je využívána především v asijských zemích, kde se mouka mele z cizrny. Můžeme ji najít v receptech pod názvem besan. Cizrnová mouka smíchaná s pšeničnou se používá na pečení nekvašeného chleba nebo se přidává do nejrůznějších pekařských produktů.


OŘECHY A SEMENA

0

Posted by Lucasinka | Posted in Ostatní | Posted on 25-08-2010

Ořechy i semena jsou skvělé jako chuťovky i jako náhražka sladkostí. Můžeme jimi sypat jídlo místo sýra, můžeme je použít do salátů namísto zálivky, dále jsou vhodné do moučníků, koláčů, chleba. Můžeme je rozmixovat do paštik a použít na výrobu vegetariánského mléka nebo smetany.

Ořechy i semena mohou snížit riziko vzniku kardiovaskulárních chorob a také riziko vzniku rakoviny. Obsahují více než 50% tuků s výjimkou kaštanů, které obsahují malé množství tuku. Ořechy a semena jsou velmi bohaté na vitamin E, potravinářskou vlákninu, mononenasycené i polynenasycené mastné kyseliny. Množství polynenasycených tuků je rozdílné – vysoký obsah polynenasycených mastných kyselin mají vlašské ořechy a slunečnicová semena. Sezamová semena a burské oříšky mají obsah nižší, ale obsahují mononenasycené mastné kyseliny. Ořechy a semena jsou bohaté na bílkoviny a většina z nich i na vitaminy B a minerály, především na draslík, železo, zinek, hořčík a selen. Neobsahují plnohodnotné bílkoviny, ale můžeme je doplnit hrachem, fazolemi nebo mléčnými výrobky.

Ořechy i semena snadno žluknu a plesnivějí a proto bychom je měli skladovat v uzavřené nádobě v lednici a v chladu nebo v mrazáku. Žluklá semena zvyšují riziko tvorby volných radikálů a proto bychom je nikdy neměli jíst.

Oříšky kešu – se pěstují ve většině afrických zemí, v Indii, Brazílii a Číně. Před oloupáním se lehce opraží a poté se prodávají buď přírodní nebo pražené a solené.

Lískové oříšky – obsahují velké množství mononenasycených tuků. Jejich skvělá chuť vynikne pražením.

Podzemnice olejná – pochází z Jižní Ameriky a není to vlastně ořech, nýbrž luskovina. Avšak burské oříšky obsahují stejné množství tuku jako ostatní ořechy a mají vysoký obsah kyseliny linolové. Čerstvé, neopracované burské oříšky připomínají zelené fazole.

Jedlé kaštany – rostou pouze ve Středomoří. Dozrávají v listopadu a prosinci. Vybíráme kaštany s pevnou a neporušenou slupkou. Kaštany se nejčastěji jedí pražené, ale můžeme je také oloupat, uvařit a propasírovat. Když chceme kaštany opražit, je potřeba na každém kaštanu udělat dva zářezy do kříže. Kaštany pak naskládáme do formy vysypané hrubou solí a pražíme je při 200-250 stupních asi 30 minut.

Kokosový ořech – obsahuje nejvíce nasycených tuků. Čím je ořech větší, tím více mléka ukrývá uvnitř. Toto mléko se často užívá v asijské kuchyni. Nevyrábí se z tekutiny uvnitř ořechu, ale ze šťávy ze strouhané nebo lisované kokosové dřeně. První vylisovaná šťáva je velmi hustá a připomíná smetanu. Mléko získáme druhým lisováním a můžeme ho koupit buď v plechovkách nebo ve formě prášku.

Baby kokosový ořech – vypadá a chutná jako miniaturní kokosový ořech, ale jedná se o jiný druh. Je to skvělá chuťovka a jeho chuť vynikne pražením.

Macadamy – jsou lahodné, poměrně velké kulaté ořechy rostoucí v tropech.

Mandle – jsou lépe stravitelné než většina ostatních ořechů a semen. Jsou naším nejlepším zdrojem vitaminu E a navíc obsahují vitamin B2, vápník, draslík, železo a selen. Když chceme mandle oloupat, musíme je nejdříve spařit v horké vodě a poté je propláchnout ve studené vodě.

Olivy – jsou zelené v obdobá nezralosti a dozráním zčernají, jejich zbarvení je však proměnlivé od červené přes fialovou až po hnědou barvu. Pro dosažení typické chuti musíme olivy nechat kvasit ve slané vodě. Zelené olivy obsahují nejvíce antioxidantů. Existuje velké množství oliv různých druhů a chutí. Nejlepší jsou řecké černofialové olivy kalamata a malé francouzské olivy tmavohnědé barvy.

Para ořechy – jsou největším rostlinným zdrojem seleni. Jsou však velmi citlivé na plísně.

Pekany – jsou plody ořechovce pekanového. Pocházejí ze Severní Ameriky a užívají se v indiánské kuchyni. Chutí připomínají vlašské ořechy, jsou však jemnější.

Piniové oříšky – z šišek pinií jsou velmi bohaté na bílkoviny. Často se prodávají loupané, ale na chuti získají pražením.

Pistácie – jsou jasně zelené oříšky vhodné jako chuťovka.

Vlašské ořechy – jsou plody ořešáku královského, který se může dožít až 400 let. Ořechy jsou chutné a aromatické a obsahují velké množství kyseliny linolové.

Dýňová semena – jsou skvělou pochutinou, obzvláště pražení v sojové omáčce. Užívají se jako přírodní prostředek na poruchy prostaty.

Semena mochyně – se užívají stejným způsobem a mají stejné účinky jako lněné semínko. Neobsahují však linamarin a namáčíme je na mnohem kratší dobu.

Sezamová semena – obzvláště neloupaná, neloupaná, obsahují mnoho živin, především vitaminy řady B a E, dále vápník, draslík, fosfor, hořčík, zinek, železo a selen. Většina minerálních látek se nachází v tvrdé a těžce stravitelné slupce.

Slunečnicová semena – jsou naším nejlepším zdrojem vitaminu E. Obsahují velké množství polynenasycených mastných kyselin a bílkoviny, dále pak vitaminy řady B a draslík, vápník, železo, zinek a selen.

ŘASY

0

Posted by Lucasinka | Posted in Ostatní | Posted on 18-08-2010

Řasy si na světě získávají stále větší oblibu. Kuchaři v současné moderní gastronomii začínají pokrmy kořenit řasami nebo z nich dělají vegetariánské suši. Řasy nejsou jen chutným doplňkem stravy, ale jsou velmi bohaté na živiny a mají mnoho příznivých léčebných účinků.

Řasy se v moři vyvíjely po miliony let a užívaly se jako potrava i jako lék. Již roku 600 před Kristem napsal známý Číňan Še Teu: „Mořské řasy jsou delikatesou, kterou podávám všem váženým hostům.“ Řasy, nazývané také chaluhy nebo mořská tráva, jsou každodenní součástí japonské, čínské i korejské kuchuně. Řasy se však konzumovaly i v Evropě. Vikingové prý zvládali dlouhé námořní plavby právě díky řasám. Jejich oblíbenou řasou prý byla ruducha, kterou konzumovali nejradši syrovou.

Díky neustálé erozi se živiny obsažené v zemském povrchu po miliony let rozpouštěly v moři. Zatímco tedy naše půda o minerály přicházela, bylo jimi obohaceno moře. Naše krev obsahuje stejné soli jako mořská voda a navíc ve stejném poměru. Naše krev je však pětinásobně řidší. Mořskou flóru z velké části tvoří právě řasy. V Anglii je nazývají kelp, v Norsku tare a Švédové jim obvykle říkají tang (chaluhy). Řasy nemají listy ani kořeny, živiny vstřebávají z mořské vody přímo buněčnými stěnami. Existují řasy zelené, červené, hnědé a modrozelené. Přestože mají řasy různé zabarvení, všechny obsahují zelené barvivo chlorofyl.

Řasy obsahují veškeré minerální látky a stopové prvky. Jsou bohaté na vitaminy řady B (ve velmi malém množství i vitamin B12), vitamin C (pouze čerstvé řasy), D, E a K, dále pak na betakaroten astaxantin.  Obsahují také přírodní antibiotické látky a posilují obranyschopnost organismu. Mohou snížit riziko kardiovaskulárních chorob i riziko vzniku rakoviny. Řasy mohou vyčistit náš organismus od radioaktivních látek a zřejmě i od těžkých kovů. Obsahují totiž látku zvanou alginát, která má schopnost na sebe vázat těžké kovy a radioaktivní prvky, jako je cesium a stroncium 90, které jsou obsažené v mořské vodě i v našem těle. Jelikož tyto sloučeniny nedokážeme strávit, jedy tak s řasou projdou celým zažívacím traktem a vyloučí se se stolicí. Důležité je vybrat si řasy, které rostou v čisté vodě. Kvůli vysokému obsahu jódu bychom jejich konzumaci však neměli přehánět.

Sinice spirulina - Patří k nejvýživnějším rostlinám světa a je mimořádně bohatá na plnohodnotné bílkoviny a astaxantin. Má modrozelenou barvu a roste mj. v zásaditých jezerech na mexických vysočinách. Tuto řasu používali Aztékové jako doplněk stravy již ve 14.století. Roste neuvěřitelně rychle a během několika dnů dokáže svůj objem zdvojnásobit. Spirulina je snáze stravitelná než možské řasy a můžeme ji použít i do koktejlů.

Arame – je tenká štíhlá červená řasa, kterou vaříme 10 minut. Má jemnou chuť a mnohostranné využití. Namočené řasy jsou vhodné k přípravě na pánvi wok a k marinování. Ochutíme je sójovou omáčkou a sezamovým olejem nebo praženými sezamovými semeny. Je vhodná do omáček a zahuštěných pokrmů.

Kombu – patří do čeledi Čepelatky (Laminaria) a mezi hnědé řasy neboli chaluhy. Vyskytuje se ve většině moří a oceánů na zemi. Je velmi bohatá na jód. Kousek řasy kombu bychom měli asi 30 minut s obilím nebo fazolemi, protože usnadňuje trávení.

Wakame – patří mezi chaluhy a je důležitou součástí japonské polévky z pasty miso. Vaří se 5-10 minut a lze ji použít do salátů, polévek a dušených pokrmů. Namočená a ochucená sójou a sezamovým olejem je vhodná k úpravě na pánvi wok.

Mekabu - patří mezi chaluhy a tento druh je potřeba 20-25 minut povařit. Řasu vaříme v páře , nejlépe s cibulí, čímž získá jemnou, nasládlou chuť.

Iziki – je tenká řasa červené barvy, kterou je třeba vařit 20-25 minut. Je vhodná k marinování ve vinném octu s česnekem a hořčicí.

Nori – je nejoblíbenější řasa v Japonsku, která je velmi bohatá na bílkoviny. Prodává se ve formě tenkých archů a používá se především na výrobu sushi. Neobsahuje tak vysoké množství jódu jako ostatní řasy a proto ji lze konzumovat častěji. Pokud arch nori několik sekund pražíme nad horkou plotýnkou, na pánvi nebo v troubě na grilu, získá příchuť mořských korýšů. Když se řasa zbarví do zelena se žlutým nádechem, je upražená. Arch rozkrájíme nebo rozlomíme na menší kousky a podáváme je jako chuťovku, případně ho rozdrtíme a můžeme používat jako koření.

Agar a karagen – Agar je želatinový produkt, který se vyrábí z různých druhů červených řas žijících v teplých mořích. Karagen je agaru podobný produkt získávaný z ruduchy, která roste na západním pobřezí. V obchodech se zdravou výživou koupíme tutu řasu sušenou a vybělenou ve formě lupínků nebo bílého prášku, který můžeme použít místo živočišné želatiny do rosolů a na zdobení moučníků. Bílý prášek má desetkrát vyšší koncentraci než želatina. Pokud ji chceme použít, musíme řasu nejdřív namočit a pak 30 minut vařit. Poté řasu odstraníme a získáme tekutinu, která po zchlazení tuhne. Karagen se používá do přípravků proti zácpě a do mnohých léků proti kašli, protože rozpouští hleny. Karagen je velmi lehce stravitelný a především bohatý na jód.

Ruduchy neboli červené řasy – hojně se vyskytující u skalnatého pobřeží Irska, které se mohou konzumovat bez přípravy. Chutí trochu připomínají lékořici. Jsou skvělé do pokrmů připravovaných na pánvi wok a není třeba je namáčet. Jsou vhodné také k marinování ve vinném octu.

HOUBY

0

Posted by Lucasinka | Posted in Ostatní | Posted on 17-08-2010

V Evropě se houby začaly pěstovat a prodávat až v polovině 18.století. Ale například houba šiitake se v Japonsku pěstovala již 200 let před Kristem. Houby jsou lahůdka, která dodá říz většině pokrmů. Můžme je smažit na pánvi, grilovat, péci v troubě nebo vařit.

Pokud to není nutné, houby neoplachujeme, jelikož mnoho v nich obsažených látek se rozpouští ve vodě. Eventuelní zbytky zeminy nejlépe odstraníme kartáčkem.

Saláty z čerstvích hub jsou určeny k přímé spotřebě, nikoli ke skladování. Sušené houby namáčíme na 10 minut do vlažné vody nebo do vody pokojové teploty na 30 minut. Pak z nich dobře vymačkáme přebytečnou vodu a upravíme je běžným kuchyňským způsobem. Vodu z namočených hub můžeme použít třeba do omáčky

Houby je nejlepší uchovávat v papírovém sáčku v lednici. I když houba trochu vyschne, je normálně použitelná. Pokrmy z hub solíme vždy až nakonec, protože sůl houby zbavuje vody.

Mnohé houby obsahují látky s léčivými účinky. Nejvíce poznatků máme o houbě šiitake. Ví se, že tato houba posiluje imunitní systém, má antibakteriální a zřejmě i protirakovinné účinky. Také snižuje krevní tlak a hladinu cholesterolu. Obecně houby obsahují vysoké procento kvalitních bílkovin, dále vitamíny B a C a minerály draslík, fosfor a hořčík.

Nyní si přestavíme pár známých i méně známých druhů hub:

Žampiony – Jsou nejběžnější houbou, kterou jíme syrovou i tepelně upravenou. Syrové žampiony obsahují látku zvanou agaritin, která může být ve velkých dávkách jedovatá.

Enoki – Je to malá dekorativní houba rostoucí v trsech. Má křupavou konzistenci a jemnou, lahodnou chuť. Můžeme ji oužít syrovou například na obložený chleba.

Pečárka ovčí – Ta roste běžně v českých lesích. Nožku odřízneme a kloboučky spaříme. Houba se hodí především k marinování. Spařené kloboučky můžeme zamrazit.

Lišky – Jsou naší domácí delikatesou a mají delší trvanlivost i větší obsah živin než jiné houby. Obsahují mj. betakarote a vitamin D, který se běžně v zelenině nevyskytuje.

Pečárka polní, lesní a hnědá – Tyto druhy se pěstují stejným způsobem jako bílé žampiony, jen mají odlišné zabarvení. Pečárky mají silnou houbovou chuť a vyskytují se v růsných velikostech. Upravujeme je stejným způsobem jako žampiony. Houby s otevřeným kloboučkem je chutnější než s neotevřeným.

Hlíva ústřičná – Roste v trsech na kmenech stromů, ale kloboučky se vzájemně překrývají. Tato houba je bohatá na bílkoviny, má „masitou“ dužinu a skvělou chuť. Nožka může být někdy trochu dřevitá a v takovém případě ji odřízneme. Můžeme ji nasušit a později použít jako koření.

Piopini – Je to druh hlívy, který roste v Itálii na kmenech topolů a buků. Tato malá hnědá houba roste v trsech a chutí připomíná hřib.

Bedla obecná – Patří mezi největší jedlé druhy hub a klobouček má v průměru 10-12 cm. Má plnou aromatickou chuť a nejlépe chutná tepelně zpracovaná.

Quorn – Toto je novinka na českém trhu a vyrábí se z houbových bílkovin. Konzistencí připomíná kuřecí maso a na evropském trhu se objevil již dříve. Nejrozšířenější je v Anglii a Belgii. Obsahuje velmi malé množství tuku, je bohatý na vlákninu a vysoce kvalitní bílkoviny. K sehnání je převážně jako mražené kousky nebo hotové produkty, které můžeme připravovat běžně na pánvi, grilovat, péci nebo použít do dušených pokrmů.

Šiitake – Tato houba se nazývá podle stromu šii, na kterém se původně v Japonsku pěstovala. Má masitější k onzistenci než většina dalších hub a ostrou, trochu uzenou příchuť. Nožky jsou dost tuhé, takže je můžeme buď odkorjit nebo je použijeme k ochucování zeleninových polévek a omáček. V Japonsku se používá v lidovém léčitelství.

Stroček trubkovitý – Hojně se vyskytuje od jara do podzimu a je vhodný k sušení.

Hřib kovář – Je to velmi dobrá houba, ale při její konzumaci je nutná delší tepelná úprava. Syrová nebo nedovařená totiž může vyvolat trávicí potíže.

Hřib hnědý (nebo-li modrák, čerňák, podborovák) – Je rozšířen po téměř celé Evropě a části Severní ameriky. Klobouk je masitý, široký 30-130 mm, tmavě kaštanově až čokoládově hnědý a za vlhka slizký. V kuchyni lze využít všestranně, dobře se suší i konzervuje. Společně s některými druhy zeleného čaje patří k významným zdrojům theaninu.

Klouzek obecný, zrnitý, žíhaný – Je vhodný ke konzumaci prakticky ve všech úpravách, ovšem není pro každého dobře stravitelná a doporučuje se konzumovat pouze omezeně. Klobou má v průměru 3-12 cm a je tmavě až světle hnědý. Chuť dužiny je lahodná, mírně ovocná a vůně je ne příliš výrazná.

CUKR A JEHO NÁHRAŽKY

0

Posted by Lucasinka | Posted in Ostatní | Posted on 21-07-2010

Také dáváte dětem sladkosti za odměnu? Pro jejich zdraví je to však spíš trest. Rafinovaný cukr stojí v pozadí mnohých zdravotních potíží. Naštěstí existují náhražký, které jsou mnohem zdravější a šetrnější.

Bílý cukr získal přezdívku „bílý jed“ a ne nadarmo. Bílý cukr škodí celému organismu, protože snižuje výkonnost svalů, zhoršuje funkci smyslových orgánů, oslabuje imunitní systém a obírá tělo o důležité vitamíny a minerály. Také urychluje stárnutí a napomáhá vzniku rakoviny. Proto může být příčinou onemocnění prakticky kteréhokoliv orgánu. Při jeho nadměrné konzumaci dochází k přemnožení kvasinek, které se živí právě cukrem. Rozmnožené kvasinky vylučují jed, který je pro naše zdraví velmi nebezpečný. Může způsobovat bolesti hlavy, únavu, deprese, zácpu, nadýmání, trávící potíže nebo záněty pochvy.

Proč je však bíly cukr tolik škodlivý? Cukrová třtina sice obsahuje živiny, které tělo k trávení cukru potřebuje, ale ty se při procesu rafinace vytrácí a tělo je tak nuceno sáhnout po vlastních zásobách minerálů a vitamínu, aby bylo schopno rafinovaný cukr zpracovat. Dennodenně konzumujeme spoustu skrytých cukrů, které jsou především v limonádách, sladkostech, sladkých jogurtech nebo v sirupech. Lidé přijímají mnohem více cukru, než ve skutečnosti potřebují. Naštěstí je možné tento bílý cukr nahradit. Můžeme využít přírodních sladidel, které na rozdíl od rafinovaného bílého cukru obsahují spoustu vitamínů, minerálů, různých enzymu, aminokyselin a nenasycených mastných kyselin. Samozrejmě i zde platí heslo  „všeho s mírou.

Javorový sirup

Javorový sirup se získává zahuštěním mízy cukerného javoru. Prodává se v několika druzích podle barvy a chuti – světlejší sirup je jemnější a hodí se téměř na všechno, tmavý má silnou javorovou chuť a používá se spíše jen na pečení.

Agávový sirup

Agávový sirup se chuťově velmi podobá cukru a přitom je mnohem sladší, proto jej můžete dávkovat mnohem méně než u klasického rafinovaného cukru. Nezvyšuje hladinu cukru v krvi tak jako bílý cukr a obsahuje spoustu zdraví prospěšných látek. Použít jej můžete do těsta, do jogurtů i k oslazení nápojů.


Přírodní, hnědý cukr

Přírodní, nerafinovaný cukr poznáte podle hnědého zabarvení. Jsou v něm zachovány všechny živiny i aroma cukrové třtiny.


Melasa

Melasa vypadá jako velmi hustá černá tekutina a také se vyrábí z cukrové třtiny. Obsahuje všechny živiny, kterými cukrová třtina vyniká a mnohem menší množství kalorií než jiná sladidla. Je nejzdravější náhražkou rafinovaného cukru.

Med

Také med je pochopitelně zdravější náhražkou cukru. Bohužel ale způsobuje zvýšené vylučování inzulínu v krvi a je vysoce kalorický.