MOJE CESTA K VEGETARIÁNSTVÍ

0

Posted by Lucasinka | Posted in BLOG | Posted on 11-11-2020

Moje cesta k vegetariánství, byla ze začátku spíše nechtěná náhoda. Vše začalo, když jsem musela na operaci slepého střeva a protože můj životní styl předtím nebyl ani zdaleka ukázkový, po operaci jsem měla spoustu komplikací. Horečky, troje různá antibiotika a prodloužený pobyt v nemocnici s následnou delší rekonvalescencí. Po propuštění z nemocnice jsem se dávala do kupy u rodičů a tak, když jsem se konečně vrátila zpět do svého běžného života v Liberci, musela jsem vyrazit na nákup. A tam pro mě nastal první obrovský šok. Jen přiblížení se k pultu s masem mi s žaludkem provádělo doslova psí kusy. Musela jsem vyběhnout ven a vydýchávat to několik minut.

Další nákupy v supermarketech tedy možné nebyly a tak jsem začala vyhledávat menší obchůdky a taky jsem narazila na obchod se zdravou výživou. Moje první návšteva tam byla tak zvláštní. Vidět ten výběr, spoustu potravin, které jsem nikdy předtím neviděla a neslyšela o nich, mi naprosto vyrazil dech. A zároveň mě to vyděsilo, protože jsem nejen nerozuměla vlastnímu tělu, ale zároveň jsem vůbec nevěděla co a jak vařit, jíst, používat. Personál byl naproto úžasný. Poradili a pomohli mi s čímkoliv jsem potřebovala.

Až po několika týdnech jsem náhodou na internetu zjistila, že moje stravovaní se jmenuje „vegetariánství“ a začala jsem se o něj zajímat. Zkoušela jsem číst informace, vyhledávat recepty a byla jsem nesmírně ráda, když jsem v knihovně narazila na dvě vegetariánské kuchařky. Musím zmínit, že toto se stalo v roce 2007 a tehdy ještě vegetariánství nebylo tak rozšířené, jako je v dnešní době. Také jsem měla štěstí, že v Liberci byly hned dvě vegetariánské restaurace a především jedna, která byla částečně i obchod, mi byla velkou inspirací. Měla jsem ji kousek od práce a tak jsem tam chodívala každý den na obědy. A tak jsem poprvé ochutnala seitan, veganské párky a různé další alternativy.

Dvě první vegetariánské kuchařky, které jsem našla v Liberecké knihovně. Tyto už jsou koupené a po dlouhou dobu jsem z nich čerpala nejen recepty, ale i informace o potravinách

Dodnes si pamatuju, když jsem četla o veganství, jak jsem si říkala, že to už je pro mě příliš radikální a vegani pro mě byli něco jako hipísáci s dlouhýma vlasama, co jen kouří trávu. Kdybych jen tenkrát věděla.

Rodina mé rozhodnutí spíše zlehčovala a dodnes si pamatuju, jak mi táta zcela vážně řekl, že bez masa budu nemocná a zemřu, protože člověk prostě bílkoviny potřebuje. A brácha? Ten si nikdy neodpustil škodolibé poznámky u skoro každého jídla. Mamka se zdála v pohodě, ale později mi přiznala, že prostě jen čekala, až mě ten rozmar přejde. Ono totiž nešlo jen o vyloučení masa a masných výrobků z mého jídelníčku, ale chutě se mi změnily i ohledně kouření, které mi po operaci chutnalo jako zkažená ryba. Nevím, co pro rodiče bylo horší. Jestli mé vegetariánství, nebo nekouření. Každopádně jsem měla jednu velkou výhodu a to, že jsem bydlela sama v jiném městě a k rodičům jezdila na víkendy. A nikdy jsem si nezapoměla přivést jídlo pro sebe. Pamatuji, když jsme grilovali a já přivezla uzené a marinované tofu. Nejdřív se podivovali, co za divnost to jím, ale při každém dalším grilovaní jsem musela vozit víc a víc tofu, protože vždy mizelo zázračnou rychlostí.

Když jsem poznala svého partnera, byl ještě maso jedlík, ale hned na začátku jsme si nastavili pravidla. Jelikož jsme spolu hned od začátku začali sdílet domácnost, dohoda byla taková, že pokud bude chtít jíst maso, dá si ho v restauraci a nebo si ho může koupit a uvařit doma, ale jen, když tam nebudu a vše po sobě uklidí. A tak se několikrát stalo, že jsem šla na skoro hodinu vytírat panelákovou chodbu, vyrazila na neplánovaný nákup nebo prostě jen seděla na balkóně a četla si knížku. Problém s „vůní“ masa mám dodnes, i když už ho nemusím běhat vydýchávat ven. Protože jsem ale z velké většiny vařila a nakupovala já, bylo naše jídlo v naší domácnosti převážně vegetariánské a to i po přestěhovaní do Velké Británie. Přítel si koupil a uvařil maso tak jednou za čtvrt roku a jednou se mu po něm udělalo tak zle, že z toho byl tři dny neschopný vstát z postele. Od té doby se maso v naší domácnosti nevyskytuje absolutně v žádném množství ani podobě.

já v roce 2009

Nevím, co se mnou v té nemocnici udělali, co se s mým tělem, mozkem, chuťovými pohárky tenkrát stalo, ale jsem za to stále neskonale vděčná. V roce 2014 započala naše cesta k veganství. Ale o tom zase až příště. Stejně jako o výchově dětí na rostlinné stavě a životě v Británii.

Mějte krásný den a snad se vám čtení alespoň trochu líbilo….

Comments are closed.