MOJE CESTA K VEGANSTVÍ

0

Posted by Lucasinka | Posted in BLOG | Posted on 18-11-2020

Minule jsem popisovala svou cestu k vegetariánství a že jsem se domnívala, že veganství je pro mě až příliš radikální a nikdy tak daleko nepůjdu. Ale pak se událo pár situací a veganství se stalo částí mého běžného života. I když cesta k němu nebyla úplně přímá a jednou jsem kvůli krásné okolnosti šlápla vedle, nakonec jsem k němu došla a jsem si jistá, že to tak prostě mělo být. Ale od začátku….

Psal se rok 2013. Naše dcera měla krátce před druhýma narozeninama a spokojeně si oddychovala v postýlce, co jsme měli v obýváku. Já vedle ní funěla na orbitreku a dávala si svou denní dávku 10ti kilometrů. Po pár minutách se mi na Youtube začalo přehrávat video, které mě velice ovlivnilo. Byla to Nejlepší řeč jakou kdy uslyšíte (The best speech you will ever hear) od Gary Yourofského. Dodnes si pamatuju, jak jsem se cítila, jak jsem brečela, kroutila hlavou, souhlasně přikyvovala a zároveň se rozčilovala „proč mi to nikdo neřekl dřív?“. Každý den jsem zkoušela najít nový dokument a v tu chvíli jsem byla jako houba, co touží nasát další a další informace. Dokument, na který se ráda kouknu i dnes je Raději vidličky než nože (Forks over Knives),Veganizovaní (Vegucated) nebo Na jídle záleží (Food Matters). Vše jsem vždy shlédla nejdřív sama při šlapání na orbitreku a poté večer pouštěla partnerovi. Po skončení jsme společně diskutovali o tom, jak na nás ten či onen dokument zapůsobil, jaký na to máme názor, co chceme nebo nechceme změnit, co si z toho vzít do dalšího života. Pak jsem také narazila na velice vychvalovaný dokument Pozemšťané (Earthlings), který jsme si pustili s partnerem společně, ale po pěti minutách jsem utekla do ložnice, seděla na posteli a jen z těch zvuků a povídání, co se ke mně dostalo, se mi slzy kutálely po tváři a nešly zastavit. Ještě dlouho poté, co dokument skončil a v bytě se rozhostilo naprosté ticho, jsem zůstala sedět na posteli v ložnici, tupě zírajíc z okna a nechápající, co se to stalo. Po pár minutách za mnou přišel partner s podobným výrazem a slzama v očích. Jen jsme se obejmuli a mlčky seděli vedle sebe.

Od té chvíle jsem hledala už jen veganské recepty, objednala pár veganských kuchařek, hlavně, co se pečení týkalo, zkoušela do našeho jídelníčku zařadit víc tofu a luštěnin. Byla jsem velice překvapená, jak snadno se peklo. Najednou jsem nepotřebovala vejce nebo kravské mléko na to, abych upekla nadýchaný dort, koláč nebo bublaninu. Po několika měsících jsem zjistila, že jsem podruhé těhotná a to mě na pár měsíců svedlo z cesty a můj mozek jako by zapoměl na všechny ty informace, co jsem předtím nasála z dokumentů. Nebo je prostě jen odsunul bokem a nevěnoval jim pozornost. Druhé těhotenství probíhalo dost odlišně od toho prvního. Bylo mi špatně po každém jídle, neměla jsem na nich chuť, po všem jsem byla nafouklá a nejradši bych nejedla vůbec. Což je u mě velice neobvyklé, protože jídlo zbožnuju a jsem tzv. Emocionální jedlík, takže jídlem řeším cokoliv se v mém životě děje. Když jsem byla na začátku čtvrtého měsíce těhotenství, měla jsem několik nocí po sobě ten samý sen. Byl velmi reálný a vždy jsem v něm jedla sýry a cítila se šťastně, spokojeně, nadšeně. Každé ráno jsem se probudila s poslintaným polštářem. Řekla jsem o tomto snu partnerovi s tím, že si nevím rady, co mám dělat. Řekl mi, že se mi třeba tělo snaží něco sdělit a tak se nemám zbytečně trápit a prostě třeba jednou týdně si kousek sýru dopřát. A tak jsem poslechla, ale s dopřávání jednou týdně bylo dopřávání skoro každodenní (ale na tajňačku, aby to partner nevěděl).

To vše se změnilo v srpnu 2014, kdy jsem porodila syna a on se poprvé přisál a začal pít mé mateřské mléko. V tu chvíli, jako by se mi záběry z dokumentů v rychlosti přehřáli před očima a já brečela jako malá holka. Samozřejmě jsem brečela i radostí, že mám krásného a zdravého syna, který vypadal jako malá opička, ale také smutkem a provinilostí. Říkala jsem si, jak se asi musí cítit krávy a jiná zvířata, kterým hned po porodu seberou mláďata a napojí je na přístroje. Jak hrozné pro ně musí být nevidět, nepohladit, nepochovat nebo nebýt v blízkosti svého mláďátka, které x měsíců nosili v břiše a cítily každý jeho pohyb. Představila jsem si sebe, jak bych se cítila, kdyby v tu chvíli, kdy jsem slyšela svého syna poprvé plakat, ho prostě odnesli a už jsem ho nikdy neviděla. Místo toho by mě napojili na přístroje a mléko, které bylo určené mému synovi, by ze mě sáli. Od té chvíle jsem už nikdy, opravdu nikdy, neodstala chuť na mléčné výrobky, vejce nebo jakýkoliv jiný živočišný výrobek. A nelituji. Naopak si občas vyčítám, že jsem v těhotenství odolala a vrátila se ke konzumaci sýrů, i když jsem věděla, jak krutý mléčný průmysl je.


V některých dalších článcích s vámi budu sdílet i dokumenty nebo knížky, které se mi líbily, zaujaly mě nebo mě nějakým způsobem ovlivnily….tak ahoj příští středu u dalšího článku ;)

Comments are closed.