Lucasinka.cz„Nechť je jídlo tvým lékem a tvým lékem nechť je jídlo.“ – Hippocrates

Chřest je vytrvalá rostlina, jejíž dužnaté výhonky vyrůstají z mohutného kořenového trsu. K jídlu se užívají jen mladé výhonky, které vyrůstají z kořenů.

Chřest byl známou lahůdkou již ve starověku i přesto, že původně rostl pouze v Orientu. V dnešní době je chřest rozšířen nejen po celé Evropě, ale take v severní Africe a přední Asii.

Známe tři základní druhy chřestu:

Zelený chřest

Chřest zelená působením slunce a proto se nemusí pěstovat ve výkopech pod nahrnutou zeminou. I jeho sklizeň je jednodušší, jelikož výhonky se odkrajují až když jsou asi 15 cm vysoké. Zelený chřest má výraznou chuť, je jemnější a není potřeba jej loupat.

Fialový chřest

Tento druh chřestu vděčí za svou barvu přírodnímu barvivu antocyan. Oproti bílému má tento druh nahořklou chuť a pěstuje se poměrně řídce ve Francii, Španělsku a v Řecku.

Bílý chřest

Tento druh je nejoblíbenější odrůdou a čím jsou výhonky bějejší, tím je cennější. Před sklizní nesmí přijít do styku se slunečními paprsky a proto se na jaře prikrývá zeminou. Poté jsou výhonky silnější a sklízí se jakmile prorazí přihrnutou zeminu. Pěstuje se zejména v Německu, Francii – Alsasku a Polsku.

A čím nám chřest prospívá?

Chřest má silné močopudné účinky protože zvýšeně vylučuje vodu, ale nepůsobí dráždění. Léčivé účinky lze připsat působení glykosidu jako jsou koniferam, vanillin a metylmerkkaptan. Pokud jej užíváme vnitřně, působí zejména při chronických ekzémech a jeho pravidelná konzumace zlepšuje látkovou výměnu. Je velice vhodný při obezitě, cukrovce a kožních nemocech. Chřest je lehký, lahodný, snadno stravitelný s vysokým obsahem minerálů a vitamínů, zejména C, B, A, E, hořčíku a železa. Jeho vláknina má příznivý vliv na funkci střev a pokud si tuto lahůdku nandáme na talíř, můžeme jej jíst do sytosti, protože 100 g má jen 17 kcal.  Zelený chřest má vyšší obsah vitamínu C a asparaginu.

Chřest můžeme jíst jak syrový tak I vařený. Dají se z něj připravit polévky, saláty, omáčky, servíruje se vařený polity máslem a posypaný strouhaným sýrem nebo holandskou omáčkou.

Česnek je pochoutka, bez níž není žádné jídlo dokonalé. Ale po kterých se z našich úst line zápach roven vývoji zbraní hromadného ničení. Tak to je česnek – někým milován, jiným nenáviděn.

Česnek přišel do kuchyní starověkých národů ze stepních oblastí Íránu a Afghánistánu. Známý byl již ve staré Číně, Egypně a antických národech, kde byl symbolem proti zlu. V Indii byl odedávna používán jako lék a jako zdroj zázračných sil proti zlým mocnostem. Česnek je také známý jako ochrana proti upírům. V dnešní době je česnek známý v kuchyních celého světa.

Před použitím má čerstvý oloupaný stroužek česneku mírnou vůni a pro mnohé z nás je v kuchyni nepostradatelný. Na síle a vůni česnek nabyde pokud jej nakrájíme, nasekáme nebo prolisujeme.

Použití česneku má mnoho uplatnění. V kuchyních západního světa se celé stroužky opékají na ohni, nakrájenými proužky z česneku se špikuje maso, plátky se přidávají pod maso při pečení. Vaří se v polévkách, omáčkám, dá originální chuť zálivkám či omáčkám k těstovinám, rybám, salátům, je možné jej zavařit, naložit nebo jen přidat do oleje, který díky němu získá výbornou chuť a vůni. Francouzi si potírají česnekem (česnekovou pastou) krajíčky francouzského chleba a poté jej zapékají, v Čechách je oblíbeným pokrmem česnečka a topinky, které si bez česneku nedokáže nikdo představit. Ovšem, pokud česnek smažíme, musíme dávat pozor, aby nezhnědl, protože poté hořkne a mohl by zkazit dobré jídlo.

Česnek je odedávna uznáván pro své léčivé účinky. Obsahuje vitamín C, karoten, vitamíny B, draslík, fosfor, vápník, hořčík, síru a jód. Mnohem cennější jsou listy a stvoly, ale ty se příliš nepoužívají. Celá rostlina je plná silicí obsahující síru. Tou je například alicin, což je látka zodpovědná za typický pach česneku, ovšem zároveň je zdrojen léčivých sil, které usmrcují choroboplodné zárodky, čili infekce. Česnek podporuje trávení, vylučování žluči, brání křečím střev, reguluje střevní mikroflóru, prokrvuje koronární cévy srdce a snižuje krevní tlak. Šťáva z česneku příznivě ovlivňuje dýchání a doporučuje se proti ateroskleróze a astmatu. Pokud pravidelně používáte česnek, můžete snížit hladinu cholesterolu v krvi az o 9% a prý zabránit vzniku nádorových onemocnění až o 30%.

Když česnek kupujeme, měli bychom se ujistit, že palice jsou husté a pevné, stroužky by měli být bez skrvn a krémově bílé. Česnek je nejvhodnější skladovat na suchém, chladném a tmavém místě – ovšem né v lednici.

Neloupaná (hnědá) rýže je velmi bohatá na živiny, obzvláště na draslík. Povzbuzuje tělesný růst a je velmi snadno stravitelná. Často se užívá jako dietetická potravina při různých chorobách. Rýže reguluje hladinu vody v těle a užívá se jako podpůrný prostředek při vysokém krevním tlaku, při snížení ledvinových funkcí a při zadržování vody v těle. Existuje rýže s kulatými i podlouhlými zrny. Používáme ji jako přílohu (namočení zkrátí dobu vaření) a na kaše, pudinky, do vegetariánských nádivek a karbanátků. Známe několik druhů rýže.

Předvařená rýže

Je také nazývána parboiled nebo Carolina. Rýžová zrna se před oloupáním zpracovávají vysokým tlakem, čímž se většina slupky bohaté na živiny a vlákninu vtlačí do jádra. Tato rýže obsahuje asi poloviční množství vláknin a živin. Zpracováním se zničí vitamín E a polynenasycené tuky, ale zvýší se trvanlivost. Tato rýže se neslepuje a doba vaření je o polovinu kratší než u neloupané rýže. Užívá se především do severoitalského rizota.

Rýže basmati

Tato rýže má malá podlouhlá hedvábně jemná zrna a pěstuje se na svazích Himaláje. Rýže má velmi jemnou ořechovou chuť a je k dostání loupaná i neloupaná.

Jasmínová rýže

Její vůně je krásná a patří do většiny asijských pokrmů. Je k dostání loupaná i neloupaná.

Divoká rýže

Tato rýže vlastně rýže není. Jedná se o semeno trávy zizánie, divoce rostoucí v Severní Americe. Pěstuje se v asijských zemích a její tmavá dekorativní zrna mají ořechovou příchuť a užívají se do směsí s běžným druhem rýže. Divokou rýži nesmíme dlouho vařit, neboť dlouhým vařením ztrácí chuť.

Bílá rýže

Skládá se z endospermu bohatého na škrob, ale chudého na živiny. Stříbrná vnější slupka byla odstraněna broušením a leštěním.

Jak rýži správně vařit?

Pravidlem pro vaření rýže je podíl rýže a vody. Platí, že na jeden díl rýže dáme dva díly vody a vaříme 20-60 minut podle druhu rýže. Pro větší počet strávníků je lepší připravit rýži v troubě. Takto připravená rýže se bude rozsýpat a nebude lepkavá, navíc v pekáči můžeme snadno připravit až 20 porcí. Troubu předehřejeme na 200 stupnů. Připravíme si potřebné množství rýže (počítáme asi 50 ml rýže na osobu) a rovnoměrně ji rozložíme do pokáče. V hrnci uvedeme do varu dvojnásobné množství vody a tou pak rýži v pekáčku zalijeme. Pekáč zakryjeme, co nejvíce utěsníme hliníkovou folií a vložíme do střední části trouby. Příprava rýže v troubě je zhruba o 5 minut delší než při běžném vaření. Když je rýže hotová, vypneme troubu a necháme ji v troubě „dojít“ až do podávání pokrmu. Poté jí provzdušníme dvěma lžícemi a servírujeme.

Také dáváte dětem sladkosti za odměnu? Pro jejich zdraví je to však spíš trest. Rafinovaný cukr stojí v pozadí mnohých zdravotních potíží. Naštěstí existují náhražký, které jsou mnohem zdravější a šetrnější.

Bílý cukr získal přezdívku „bílý jed“ a ne nadarmo. Bílý cukr škodí celému organismu, protože snižuje výkonnost svalů, zhoršuje funkci smyslových orgánů, oslabuje imunitní systém a obírá tělo o důležité vitamíny a minerály. Také urychluje stárnutí a napomáhá vzniku rakoviny. Proto může být příčinou onemocnění prakticky kteréhokoliv orgánu. Při jeho nadměrné konzumaci dochází k přemnožení kvasinek, které se živí právě cukrem. Rozmnožené kvasinky vylučují jed, který je pro naše zdraví velmi nebezpečný. Může způsobovat bolesti hlavy, únavu, deprese, zácpu, nadýmání, trávící potíže nebo záněty pochvy.

Proč je však bíly cukr tolik škodlivý? Cukrová třtina sice obsahuje živiny, které tělo k trávení cukru potřebuje, ale ty se při procesu rafinace vytrácí a tělo je tak nuceno sáhnout po vlastních zásobách minerálů a vitamínu, aby bylo schopno rafinovaný cukr zpracovat. Dennodenně konzumujeme spoustu skrytých cukrů, které jsou především v limonádách, sladkostech, sladkých jogurtech nebo v sirupech. Lidé přijímají mnohem více cukru, než ve skutečnosti potřebují. Naštěstí je možné tento bílý cukr nahradit. Můžeme využít přírodních sladidel, které na rozdíl od rafinovaného bílého cukru obsahují spoustu vitamínů, minerálů, různých enzymu, aminokyselin a nenasycených mastných kyselin. Samozrejmě i zde platí heslo  „všeho s mírou.

Javorový sirup

Javorový sirup se získává zahuštěním mízy cukerného javoru. Prodává se v několika druzích podle barvy a chuti – světlejší sirup je jemnější a hodí se téměř na všechno, tmavý má silnou javorovou chuť a používá se spíše jen na pečení.

Agávový sirup

Agávový sirup se chuťově velmi podobá cukru a přitom je mnohem sladší, proto jej můžete dávkovat mnohem méně než u klasického rafinovaného cukru. Nezvyšuje hladinu cukru v krvi tak jako bílý cukr a obsahuje spoustu zdraví prospěšných látek. Použít jej můžete do těsta, do jogurtů i k oslazení nápojů.

Přírodní, hnědý cukr

Přírodní, nerafinovaný cukr poznáte podle hnědého zabarvení. Jsou v něm zachovány všechny živiny i aroma cukrové třtiny.

Melasa

Melasa vypadá jako velmi hustá černá tekutina a také se vyrábí z cukrové třtiny. Obsahuje všechny živiny, kterými cukrová třtina vyniká a mnohem menší množství kalorií než jiná sladidla. Je nejzdravější náhražkou rafinovaného cukru.

Med

Také med je pochopitelně zdravější náhražkou cukru. Bohužel ale způsobuje zvýšené vylučování inzulínu v krvi a je vysoce kalorický.

Podle archeologických nálezů byly rostliny podobné banánovníku známé již před 8 000 lety př.n.l.. První nejznámější písemná zmínka je z roku 327 př.n.l., kdy Alexandr Veliký objevil jeho chuť v Indii. První organizovaný sad se podle budhistických textů objevuje kolem roku 200 našeho letopočtu v Číně. Pote se banány šířili po celé Africe a v roce 1502 byly portugalskými kolonisty vybudovány první banánové plantáže v Karibiku a střední Americe.

Banán je ovoce protáhlého tvaru a mívá váhu kolem 120 až 200 g. Při nízkých teplotách šednou a ztrácí se jejich chuť. Banány jsou pochoutkou a zpestřením kazdodenního jídelníčku. Kromě tradičních „ovocných „ banánů existují také banány „zeleninové“. Obsahují větší množství škrobu, jsou zelené a syrové se téměř nedají jíst. Obsahují totiž velké množství taninu, takže jsou trpké. Tanin se díky kuchyňské přípravě ztrácí. Dá se smažit, vařit, péct a v podstatě nahrazují brambory. Běžná je i banánová mouka, vaří se banánové pivo, kečupy nebo se destilují na banánový gin.

Zralé banány obsahují az 22% sacharidů (glukóza, sacharóza a fruktóza), 75% vody a zbytek tvoří minerály a stopové prvky. Díky vysokému obsahu sacharidů jsou banány lehce stravitelné a proto si je pochvalují především lidé s nemocným žaludkem. To však platí pro zralé banány, protože zelené způsobují plynatost. Banány obsahují velké množství draslíku, který chrání srdce, sodíku, vápníku, zinku, manganu, molybdenu a hořčíku, který mírní křeče, bolesti hlavy a posiluje svaly.

Obsahuje také aminokyselinu tryptofan, která nám pomáhá klidně usnout a aminokyselinu tyrosin, která se uplatní při hlubokém, nerušeném spánku. Bánány jsou ovoce, které uklidnují naše nervy a drží naše emoce na uzdě.

Panuje mýtus o tom, ze se po banánech tloustne. Opak je pravdou, protože jeden středně velký banán obsahuje pouze 0,4 g tuku a 16 g sacharidů, velký banán obsahuje zhruba 602 mg sodíku, 2 g proteinu, 4 g vlákniny a pouze 140 kalorií. Je tedy skvělý při redukci tělesné hmotnosti, protože neobsahuje téměř žádný tuk a dokáže zasytit. Navíc obsahuje zásadité látky, které pomáhají v odkyselení organismu.

Banány jsou výborné v ovocných salátech, do moučníku, při přípravě masa, je možné je grilovat, smazit, péct… Před přípravou je však potřeba je pokapat citronovou šťávou, protože po oloupaní rychle hnědnou.

Když si banány koupíme, v žádném případě je neukládáme do ledničky. Pokud je tam dáme tak zčernají a ztratí chuť. Nezralé banány necháváme dozrát při pokojové teplotě.